Czech Republic

Vrátit smysl něčemu tak nesmyslnému jako sebeupálení: Nobelista Handke píše o Čechovi

„Při tichém čtení jde o působivou poetickou událost, ale na jevišti, kde se vypovídá mnoha různými hlasy, text ztrácí nesmělou sílu a působí, jako by byl vytažen ze své skrýše a vržen do křiklavého světla reflektorů,“ napsal po premiéře nové divadelní hry Petera Handkeho na Salcburském festivalu spisovatel a novinář Simon Strauß v německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Hra nazvaná Zdeněk Adamec a opatřená podtitulem Jedna scéna měla v Rakousku, Německu i Americe vesměs negativní recenze. Zčásti nerozuměly režijnímu ztvárnění Friederike Hellerové, specialistky na Handkeho hry, zčásti nepochopily smysl připomenutí tragického osudu osmnáctiletého studenta z Humpolce, který se 6. března 2003 kolem osmé hodiny ranní upálil na pražském Václavském náměstí na protest proti vládě peněz a konzumu.

Straußova reflexe jako jedna z mála obrací pozornost k textu, který je u Handkeho, podobně jako například u Václava Havla, hlavním hrdinou hry. A tak pro setkání s novým Handkem, od loňska kontroverzním držitelem Nobelovy ceny za literaturu problematizujícím fakt muslimské genocidy v bývalé Jugoslávii, nakonec není třeba jezdit do Salcburku na kritizovanou inscenaci. Ani netřeba čekat na podzim, kdy hru o Zdeňkovi Adamcovi v pražském Divadle Na zábradlí nastuduje Dušan David Pařízek. Stačí text, v němčině čerstvě vydaný nakladatelstvím Suhrkamp, přečíst - a ona "působivá poetická událost" se dříve či později dostaví.

Symbol života

Handkeho divadelní gesto je zřejmé: z temnoty zapomnění, do níž se Zdeněk Adamec propadl jako více či méně pomatený blázen, znovu nasvítit jeho jméno se všemi možnými motivacemi a souvislostmi, které postava nabízí.

Nejde o dokumentární rekonstrukci, o níž se v povídkovém filmu Gottland snažila režisérka Klára Tasovská. Ta zobrazila Adamcovu nepřítomnou stopu na všech místech, kde se pohyboval, což vyvolávalo divácky neuvěřitelně silný efekt. Handke v textu skládaném sedmi, devíti nebo třeba jedenácti (jak režisér chce, v Salcburku je jich sedm) navzájem nerozlišovanými hlasy napíná energetické siločáry, mezi nimiž se jako ve frankensteinovském mediálním kadlubu točí Adamcův osud.

Mnohohlas naznačuje vrstvení paměťových stop i jejich prosvěcování skrze temnotu odcházejícího času, do níž se v Handkeho představě doma u počítače halil Zdeněk Adamec. (Policejní legenda praví, že byl takzvaný darker a pod přezdívkou Satanik se bavil zkratováním elektrických vedení).

Rozsvěcování a zhasínání je symbolem života i jeho uchovávání v paměti společnosti. Handke tento pocit mizejícího i přicházejícího světla života zachycuje německým slovem Dämmerschein, obvykle překládaným jako přítmí či pološero, nejdoslovněji a nejkrásněji však zní jako přísvit. Tmí se, ale světlem, tak jako v činu sebeupálení.

A kdo řekl tohle?

"Hlavně ze mě nedělejte blázna," opakuje Handkeho hra několikrát Adamcovo zvolání z dopisu na rozloučenou, které vzápětí válcuje mediální proud žvástu, tak dobře známý z dnešní každodennosti.

Peter Handke.

Peter Handke. | Foto: Salzburg Festival/Ruth Walz

"Je to čin více či méně šíleného člověka. Nic racionálního ve srovnání se sebeupálením Jana Palacha a Jana Zajíce proti sovětským tankům. Čin Zdeňka Adamce nemá stejnou legitimitu, has not the same legitimacy," říká jeden z hlasů. "Ale kdo to říká?" - "Komentář na Radiu Praha - upalovat se, dnes, to nepatří do našeho historického kontextu." - "A kdo to říká?" - "Jeden expert - Chce-li člověk něco změnit, musí zůstat naživu. Takovýto druh manifestace není nutný a je nemístný, unnecessary and inappropriate." - "A kdo řekl tohle?" - "Tehdejší prezident."

Handke sleduje Adamcovy kroky od rozhovoru s uklízečkou na toaletách autobusového nádraží Florenc po poslední výdech na Václaváku, při němž se odevzdává "bezútěšnému řádu" a mizí v jednohlase gregoriánského chorálu.

Faktické kroky se mísí s kroky mystickými, s Adamcovými vyfabulovanými cestami do říše smyslu, která se vyznačuje marností hledání. To je Handkeho dávné, vlastně jediné trvalé téma, a možná i to je důvod, proč o Čechovi vůbec psal. Lze slovy, psaním vracet smysl něčemu tak nesmyslnému, jako je autodafé způsobené vlastní rukou?

Handke píše, aby na chvíli vyřadil z provozu nadvládu aktuality, chápané jako vlnění pěny dní, a vrátil do ní porozumění. "Lidí není žádná škoda, ale škoda je krásného slova čas, čas, to je něco jiného. Stydíme se dnes žít. Pokud ještě stud přežívá, že? Nebo ne?"

Na snímku z inscenace hry na Salcburském festivalu jsou Luisa-Céline Gaffronová, Hanns Zischler, Sophie Seminová a Eva Löbauová.

Na snímku z inscenace hry na Salcburském festivalu jsou Luisa-Céline Gaffronová, Hanns Zischler, Sophie Seminová a Eva Löbauová. | Foto: Salzburg Festival/Ruth Walz

Autor a pán textu

Handke chce nějak rozumět, jeho hra ale předvádí, jak je to složité. Při každém popisu, každém natažení ruky směrem ke Zdeňkovi Adamcovi se na mysl vtírají míry každodenní aktuality, od vypočítavého rozumářství přes vylučující logiku vítězů a poražených po mravní ponaučení.

"Zdeňkova hra: bez vítěze. Samí poražení. Všichni prohráli. A přece, přátelé. Jenom žádnou morálku, a už vůbec ne nějaké morality… Všechno je přece dobře. Lepší už to být nemůže. Všechno na svém místě. Pán dal, Pán vzal, pochváleno budiž jméno Páně na věčnosti, amen. A podívejte, všechny rasy, tam venku, a podívejte, všechny pěkné. Všechny ty ženské pr*ele…"

Autor a pán textu se zbavuje povinnosti morálního soudu, aby ukázal, že pochopení je především otázkou otevřenosti a naladění. Přesto hru rámuje až banální moralita, citát z písně Pepy Nose, vyvedený v českém originále i německém překladu. "Čest, pravda, talent a dary od / Boha / se v týdle zemi, holka, nevyplácí. / Kdo tohle má, nakonec / jako Zdeněk Adamec / všechno ztrácí".

Jenže rozumět Zdeňkovi Adamcovi znamená víc než zaplakat si s Pepou Nosem, třeba být s protagonistou v osamělosti jeho prvního, lesního domova. "A tento flek v lese (tato paseka) se stal Zdeňkovým prvním domovem. Tajným. Nikdo jiný o něm neměl potuchy, ani matka ne." Všechno zlo pak začíná jeho prozrazením, archetypálním odchodem z ráje. "A dobře mu tak, protože, jak se to říká? Nikomu neukazuj svůj domov." - "Domov? Hm." - A nad to všechno ztratil důvěru, ztratil víru v místo, zvláště pak tam venku, ve volné přírodě."

Obal knižního vydání hry.

Obal knižního vydání hry. | Foto: Suhrkamp

Rozumět Zdeňkovi Adamcovi, to znamená také cítit odlišné chvění jeho slov, třeba když vyzývá k boji proti moci peněz. "Neexistuje žádný překlad, rozhodně ne doslovný. Můžeš ho jen cítit, jedinečně a sám. A když ho cítíš, pak víš. Už rytmus, v němž se ve Zdeňkově dopise o penězích a moci mluví, je podstatně jiný než ve všech těch obvyklých větách a slovních spojeních o moci a penězích."

Strohou a šokující zprávu o sebevrahovi, jenž se polil benzinem a zapálil, Handke přetvořil v mnohovrstevnatou báseň o osamělé existenci, která hledá ztracený domov. O mediálně vnímané každodennosti tu vypovídá ozvláštňující, leč přesný, vypilovaný jazyk, který umožňuje nové čtení, přestože si občas svůdně hraje s ohromujícími emotivními obrazy ("Hořící Zdeněk od sebe odstrkoval hasiče. Napůl zuhelnatělý a stále ještě živý se na nosítkách odtahoval od kyslíku.").

Handkeho hra je svědectvím, že i věci, o kterých se mlčí, protože o nich nelze mluvit, lze vypovědět, vypsat. Proto to asi v intimní osamělosti čtení jde s Handkem tady nějak lépe než v trochu rozptylující extrovertnosti divadla.

Peter Handke: Zdeněk Adamec. Jedna scéna

Suhrkamp 2020, 71 stran, 20 euro.

Football news:

Lemar is Interesting to Leipzig
Chelsea midfielder Loftus-cheek is wanted by West ham, Southampton and Aston Villa
Khimki want to sign Mirzov, Djordjevic and Grigalava (RB-Sport)
Barcelona will issue a transfer for desta for 20+5 million euros at the beginning of next week
Nigmatullin about Mandzukic's transfer to Loko: if it had happened 5 years ago, I would have treated it well. They often come to us to finish playing
Petr Cech on Mendy: A versatile goalkeeper. Should increase competition at Chelsea
Bayern Munich V care Cuisance. The midfielder claimed Leeds and Marseille