Czech Republic

V USA platí hrubá síla většiny. Teď ji drží Biden. Ale už za dva roky může mít utrum

Americká politika začíná připomínat zápletku filmu Groundhog Day. Vše se opakuje, z jejího uzavřeného, egoistického světa není úniku, každý si vede svou.

Všechno je jednou poprvé, v případě amerických prezidentů se to ovšem zároveň s železnou pravidelností opakuje. Ve zprávách o raketovém útoku, který Joe Biden před několika dny nařídil proti Íránem podporovaným milicím v Sýrii, americká média zdůraznila, že šlo o jeho "první vojenskou akci". Případně o "Bidenovo první bombardování".

Foto: Aktuálně.cz

Nepříjemná je ta samozřejmost, že je vždy jen otázkou času, kdy bude muset nově zvolený americký prezident sáhnout k použití síly. A také fakt, že jeho první vojenská akce nikdy nebývá také zásahem posledním.

U žádné jiné nové hlavy státu po nástupu do funkce celý svět nekomentuje, s kým vším a v jakém pořadí si zavolá. Jen u amerického prezidenta světová média v prvních dnech po jeho příchodu do Bílého domu pečlivě hlídají, s kým už mluvil a koho zatím nechává u ledu. Konkrétně v případě Bidena se čekalo, kdy pohovoří s izraelským premiérem Netanjahuem. Trvalo to měsíc a list New York Times pak v titulku informoval, že "Biden a Netanjahu spolu konečně mluvili".

Prokletí světové velmoci

A právě jen u amerického prezidenta novináři a analytici spekulují, jakou první zahraniční krizi bude muset řešit. Zda to bude problém na Blízkém východě, v Jižní Americe, v Myanmaru, nebo zda si jako první řekne o pozornost Pchjongjang s nějakým zvlášť vydařeným vojenským raketovým testem.

Odpůrci USA s tím budou rychle hotovi. Američané si o to sami říkají, mají, co chtěli. Férovější pohled ale musí přiznat, že to není ani americká vina, ani americký záměr, aby svět, jakmile se na planetě něco semele, automaticky pohlédl směrem k Washingtonu, co tomu říká, případně co s tím udělá. Spojené státy jsou světovou velmocí, v různých místech samozřejmě mají a prosazují své zájmy. Druhou stranou mince ale je, že jsou sevřeny v kazajce závazků a zodpovědností, o něž už často nestojí, ale nemohou se z nich jen tak vyvléct.

Jako nový prezident Spojených států za sebou Biden každopádně má první vojenskou zkoušku. Na domácí scéně si pak začal odškrtávat první zisky a ztráty. První nepříjemnou prohru utrpěl, když musel stáhnout nominaci Neery Tandenové, které měla být ředitelkou rozpočtové kanceláře Bílého domu, Office of Management and Budget (OBM).

Jedna prohra, jedna krize

V rámci celé administrativy je OBM jeden z klíčových úřadů, svého druhu samostatné ministerstvo, které sestavuje návrhy ročních rozpočtů, jež pak prezident předkládá do Kongresu. Biden byl varován, Tandenová už předem vadila na všech stranách. Republikány dráždilo její předchozí působení v čele demokratického think-tanku Center for American Progress a také její ostrý jazyk, který uplatňovala na Twitteru.

Po řádění, které v uplynulých letech předváděl na této sociální síti Donald Trump, působí sice trochu licoměrně, když republikáni Tandenové vyčítají, že o jejich senátorovi napsala "ve srovnání s Tedem Cruzem mají i upíři lepší srdce". Ale Tandenovou nakonec nechtěli ani někteří demokraté, v Senátu by neprošla, Biden kapituloval a musí teď přijít s jiným člověkem.

Za jeho první domácí politickou krizi lze pak označit situaci na jižní hranici s Mexikem. Bidenem avizovaná vstřícná imigrační politika (navrhl zákon otevírající ilegálním přistěhovalcům cestu k získání amerického občanství) vyvolala imigrační vlnu. Při nezákonném pokusu o vstup do USA bylo v lednu na hranici s Mexikem zadrženo 80 tisíc lidí, dvaapůlkrát více než loni za stejnou dobu

Prudce stoupl také počet nezletilých uchazečů o azyl, kteří do Států přecházejí s vědomím, že americké imigrační zákony jim poskytují vyšší ochranu před rychlým vypovězením. V USA se tak už znovu plní dětská detenční centra, podle vlastní analýzy Bílého domu může jít letos až o 117 tisíc zadržených.

Bidenův ministr pro vnitřní bezpečnost Alejandro Mayorkas si dává velký pozor, aby to slovo neřekl (mluví o tom jako o vážném, naléhavém či stresujícím problému), ale je to krize. Navíc dost vizuální, a televizní záběry na zadržené děti nejsou pro současného prezidenta, který ještě jako kandidát v loňské debatě s Trumpem líčil, jak jsou za Trumpa na hranici "rodičům rvány děti z náručí a separovány", dvakrát příjemné.

Vítězství se blíží

Na druhé straně, Joe Biden se blíží k prvnímu velkému vítězství, které nechá zapomenout na výše zmíněné potíže a prohry. V řádu dnů, maximálně týdnů, Kongres odklepne jeho záchranný balík proti dopadům epidemie koronaviru. Biden z něj sice musel vypustit návrh na zvýšení federální minimální mzdy, ale i tak půjde o úhrnnou sumu okolo 1,9 bilionu dolarů.

Představující devět procent amerického HDP a bledne tak vedle toho i stimulační "balíček", který na začátku svého prezidentství - v únoru 2009 - prosadil uprostřed tehdy nejtěžší recese od 2. světové války Barack Obama. Mimochodem: také pro Obamu to tenkrát byla vůbec první velká výhra celého prezidentství. A Biden si to samozřejmě dobře pamatuje, vždyť u toho byl jako Obamův viceprezident.

Obama si pak připsal ještě jeden zcela zásadní úspěch. To, když na začátku roku 2010 prosadil reformu zdravotnictví. Ale už v listopadu téhož roku jej američtí voliči potrestali za to, že zmíněné zákony v Kongresu protlačil vyloženě "na sílu" - jen díky svým demokratům, navzdory jednotnému republikánskému odporu.

Obama "dostal výprask" (jak tehdy sám řekl), demokraté ztratili Sněmovnu reprezentantů a republikáni už pak veškerou další agendu demokratického prezidenta po celé jeho dvě období blokovali. Jediné dva velké legislativní zisky svého osmiletého prezidentství si tak Obama připsal v prvním roce úřadování. Pak už měl utrum.

Trump v Obamových stopách

Donald Trump chtěl dělat všechno jinak než Obama, ale nakonec se mu vedlo jako přes kopírák. Jen ještě trochu hůře. S republikánskou většinou v prvním roce ve funkci v listopadu 2017 propasíroval Kongresem - bez jediného demokratického hlasu -  daňovou reformu. O rok později v listopadu 2018 ale přišel o Sněmovnu reprezentantů. A z Bílého domu teď v lednu odešel s úspěchem v podobě snížení daní, ale byl to také jediný skutečně zásadní legislativní zářez na jeho prezidentské pažbě.

Biden se svého prvního velkého vítězství už brzy dočká. Ale jak jinak, demokratický covidový balík prošel sněmovnou bez jediného republikánského hlasu. V Senátu se pak demokraté chystají uchýlit k proceduře, v jejímž rámci také nebudou potřebovat jediného republikána. Při rovnosti hlasů 50:50 to bude viceprezidentka Kamala Harrisová, která z titulu své předsednické funkce rozhodne o schválení zákona.

Všechno je jednou poprvé, zároveň ale máme pocit, že už jsme to jednou viděli. Co jednou?! Začíná to připomínat zápletku filmu Groundhog Day: vše se opakuje, není úniku. Ve filmu se vše napraví, když se hlavní protagonista změní ze sebestředného cynického fracka ve všímavějšího, ke svému okolí otevřeného člověka.

Může se něco takového stát v americké politice? Ne, protože jediné, co se teď ve světě americké politiky a rozpolcené společnosti počítá, je hrubá síla většiny. Teď ji mají Biden a jeho demokraté. Už za necelé dva roky ale může přijít konec jejich jízdy.

Football news:

Ceferin on the withdrawal of the Premier League clubs from the Super League: We are once again united and moving forward together
Tuchel on the fight for the top 4: Everything is in the hands of Chelsea
Chelsea announced their withdrawal from the Super League last of the Premier League clubs
Six English clubs - Manchester United, Manchester City, Liverpool, Chelsea, Arsenal and Tottenham - intend to return to the Association of European Clubs (ESA) after they decided to withdraw from the European Super League
Super League does not give up: they promise to revise the format in order to return and save football further
Football belongs to the fans. Today, more than ever. Tweet of the day by Gerard Pique
AC Milan and Inter are withdrawing from the Super League