Před 215 lety porazil francouzský vojevůdce u Slavkova početně silnějšího soupeře v podobě spojených rusko-rakouských vojsk, přepsal evropskou mapu a nemálo přispěl k zániku Svaté říše římské, která se na území Střední Evropy rozkládala více než 800 let, již od raného středověku. V roce 1806 ji právě na základě porážky v bitvě u Slavkova zrušil rakouský císař František II., který se při uzavření takzvaného prešpurského či bratislavského míru zřekl titulu římského císaře.

Rakousko se muselo vzdát italských a německých území, která připadla Francii nebo francouzským spojencům. Šlo o Tyroly, Vorarlbersko, Augsburg, o Istrii a Dalmácii a dále o všechny nároky na německé státy.

Po zániku Svaté říše římské stvořil Napoleon z dobytého území Rýnský spolek, oficiálně Konfederované státy rýnské, sdružující více než 20 států a státečků a zahrnující více než 14 milionů obyvatel. Spolek se rozpadl až po porážce francouzských vojsk v roce 1813.

Postavení před bitvou

Zatím se však píše datum 2. prosinec 1805, slunce ještě nevyšlo a noční tmou pochodují poslední vojenské jednotky, aby zaujaly své pozice před připravovanou obří bitvou.

„Francouzská armáda stála od Líšně a Slatiny počínaje až k Chrlicím, Sokolnicím, Židlochovicím, Měnínu ve dvou šicích v bojovém postavení naproti ruské armádě,“ napsal brněnský měšťan Kajetán Unterweeger ve svém deníku, knižně vydaném pod názvem „Moje utrpení v Trasslerově domě v Brně za přítomnosti Francouzů“.

Napoleon se rozhodl napadnout Rakousko proto, aby si otevřel cestu do Ruska a aby měl na této straně krytá záda v případě své zvažované invaze do Británie. Tu plánoval již dříve, ale svůj záměr přehodnotil poté, co Británie, Rakousko a Rusko uzavřely v létě 1805 koaliční smlouvu o společném postupu proti němu. Rozhodl se je předejít, a udeřil na Rakousko jako první.

Koncem října zvítězil nad Rakušany u Ulmu a ruskou armádu donutil k ústupu, v sobotu 16. listopadu porazil koaliční rusko-rakouská vojska v bitvě u Schöngrabernu v Dolním Rakousku a obsadil Vídeň. V úterý 19. listopadu zabral bez boje také moravská města Brno a Jihlavu a začal se připravovat k rozhodujícímu střetu.

Napoleonova armáda byla početně slabší, čítala podle různých zdrojů od 60 tisíc do 75 tisíc mužů proti zhruba devadesátitisícové přesile protivníka. Francouzský vojevůdce však za každou cenu potřeboval vyvolat velkou bitvu, protože manévrovací boj na několika frontách pro něj nebyl dlouhodobě výhodný. Za vhodné místo zvolil rozsáhlé území východně od Brna, nedaleko zámku Slavkov.

Aby soupeře nalákal, stáhl se den před bitvou z výhodného postavení na Prackých výšinách i ve Starých vinohradech a přenechal je protivníkovi. Počítal s tím, že vyprovokuje soupeře k útoku na své pravé křídlo, kde nechal jen menší část jednotek, a hlavní síly soustředil ve středu sestavy jako rezervu pro protiútok. Sám zaujal postavení na vrchu Žuráň, odkud měl přehled po celém bojišti. Výtečně mu posloužila přízemní ranní mlha, která skryla francouzské jednotky rozložené v údolí za Zlatým potokem, zatímco na rakouské a ruské útočné kolony sestupující z Prackých výšin bylo z Žuráně dobře vidět.

Bitva pod slavkovským sluncem

„S rozbřeskem dne bylo slyšet z dálky silnou kanonádu. Okolo sedmé a osmé hodiny byla kanonáda silnější, mezi 9. a 10. hodinou byla ale tak silná, že staří vysloužilí důstojníci ujišťovali, že něco takového ještě neslyšeli. Bylo slyšet zřetelně palbu z mušket a do toho výstřely z děl po pelotonech, což je něco neobvyklého. Po straně jsme se dověděli, že to bylo 40 ruských dvanáctilibrovek nabitých kartáči, které pálily každou minutu dvakrát až třikrát a porážely celé řady lidí,“ popsal začátek bitvy Kajetán Unterweeger.

Rakušané a Rusové se skutečně s úsvitem rozhodli napadnout pravé jižní křídlo Napoleonovy armády, přičemž o skutečném rozestavění francouzských vojsk kvůli mlze zatím vůbec nic nevěděli.

Napoleon teď hrál o čas. Šlo o to, zda se nepřátelské útočící kolony dostanou přes několik kilometrů polí k jeho oslabenému jižnímu křídlu dříve, než dorazí na bojiště sbor generála Louise Davouta, jenž ho měl posílit. Tento sbor přicházel se zpožděním a jeho vojáci pochodovali celou noc, aby se ke Slavkovu dostali.

„Dne 2. prosince v noci pochodovaly mnohé jednotky, které přišly od Jihlavy kolem nás na Olomouc a část z nich cestou na Černou Horu - při těch se nacházel generál Davoust,“ zaznamenal i tento přesun pečlivý kronikář Unterweeger, byť přitom trochu zkomolil generálovo jméno.

V půl osmé ráno se nad obzorem objevilo nádherné purpurově zbarvené slunce, které ozářilo rakouské a ruské šiky, jež se pohnuly z Prackých výšin do údolí. Pro Francouze se později stane toto „Slavkovské slunce“ nebeským symbolem jejich úspěchu a legendárním znamením jejich vítězství.

Lví skok

Kolem deváté ráno, když sestupující rusko-rakouská armáda Pracké výšiny téměř vyklidila, zahájil francouzský vojevůdce protiútok. Skryty pod pláštěm mlhy, provedly dvě divize jeho levého křídla pod velením maršála Nicolase Soulta prudký výpad přes Pracký kopec a udeřily do nekrytého středu spojenecké sestavy, zaměstnané bojem s francouzským pravým křídlem u Telnice a Sokolnic.

Tento legendární manévr vstoupil do historie jako „Lví skok“, neprobíhal však ani zdaleka tak snadno, jak to vypadá ve zjednodušeném popisu. Dvě nepřátelské brigády, jedna ruská a jedna rakouská, se stačily otočit proti útočícímu nepříteli ve svém týlu a na Prackých výšinách se rozpoutal zoufalý boj.

Pro Francouze to byl kritický okamžik, protože jejich soupeř měl početní převahu. Kdyby podlehli, rozdělil by jejich soupeř francouzskou armádu vedví a snadno by ji zlikvidoval. O výsledku bitvy se teď rozhodovalo na pár desítkách metrů tvořících vrchol strategického kopce.

Kolem jedenácté však bylo zřejmé, že Francouzi zvítězili. Ustáli soupeřovo „přečíslení“ a donutili ruské a rakouské kolony k ústupu. Prackou výšinu bezezbytku opanoval Soultův sbor.

„Až do poslední hodiny bitvy jsme nebrali zajatce, abychom neriskovali; některý z nich by se nemusel zastavit před ničím, a tak v našem týle nezůstal jediný živý nepřítel,“ popsal ve své zprávě výsledek boje francouzský generál Paul Thiébault.

Bitva končí

Krátce po jedenácté hodině opustil Napoleon Žuráň a spolu s gardou a částí záloh se přesunul ke Starým vinohradům. Po jedné odpoledne pak Soultovi rozkázal, aby jeho sbor vpadl do zad třem rusko-rakouským kolonám, s nimiž se od dopoledních hodin potýkalo francouzské pravé křídlo posílené Davoutem.

„Po dvanácté hodině palba trochu polevila, ale ve dvě hodiny začalo to zase silně u Rajhradu a trvalo to do čtyř hodin, kdy to konečně ustalo,“ popsal „akustický dojem“ ze závěru bitvy Brňan Unterweeger.

Spojeneckou formaci rozťal tento úder na dvě části, z nichž pouze té menší zůstala volná cesta k ústupu.

Zbytek Rusů a Rakušanů se mohl dostat z vytvořeného francouzského kotle jen jedinou cestou, po úzké hrázi mezi zamrzlými rybníky. Na té však během ústupových bojů vybuchla kára s municí, která průchod zatarasila. Velká část jednotek se proto rozhodla zachránit útěkem přes led, jenže ten byl začátkem prosince ještě slabý a pod masou lidských a koňských těl se na mnoha místech probořil. Z pasti nakonec uniklo pouze osm tisíc mužů.

Bitva skončila ohromujícím Napoleonovým vítězstvím, jež v následujících mírových jednáních zúročil tak dobře, že britský premiér William Pitt jen suše konstatoval: „Sbalte mapu Evropy. Pro příštích sedm let ji nebudeme potřebovat.“

Francouzský vojevůdce se však ke své škodě nespokojil s dosaženými zisky a snaha o další a další expanzi vedla nakonec k jeho pádu. Na slavné vítězství u Slavkova však francouzští vojáci nikdy nezapomněli. Ani na císařova slova, jimiž jejich úspěch ocenil: „Vojáci, až bude završeno vše, co je třeba pro blaho a rozkvět naší vlasti, odvedu vás zpět do Francie; budu tam o vás s láskou pečovat. Můj lid vás pozdraví s radostí a vám postačí říci: ,Byl jsem v bitvě u Slavkova’, aby odpověděli: ,Ejhle, hrdina.’“