Pomáhání mě nadchlo tak, že mi bylo blbý brát za práci peníze, říká Dudová

Ve svém obchodì dáváte práci lidem bez domova, sháníte jim bydlení a chodíte za nimi i pøímo na ulici. Chtìla jste pomáhat už odmala? 
V patnácti mì nìjak trklo, že mì baví práce s lidmi a zajímá mì, jak jim mohu pomoci. Uvìdomila jsem si, že náš systém a fungování spoleènosti má velké mezery a tehdy jsem zaèala dìlat dobrovolníka. Nejprve pro paní se zdravotním postižením a poté prakticky všude. Nadchlo mì to. A to až takovım zpùsobem, že jsem nebyla schopná chodit na normální brigády, protože mi bylo blbı si za nìco brát peníze. (smìje se, pozn. red.)

Na vysoké škole jste si vybrala obor sociální práce. To mezi maturanty asi není zrovna nejpreferovanìjší obor...
Nebyla to moje první volba. Pùvodnì jsem se hlásila na antropologii, ale to byl první rok, kdy zaèínaly scio testy a na nich jsem neskuteènì pohoøela na matematice. Takže jsem pak zjistila, že jsem se nikam nedostala a rok jsem na jazykovce studovala japonštinu. Takže jsem si pak dala pøihlášku na Japanologii a na Sociální práci, protože mi to doporuèila ta má klientka na vozíku. Tehdy jsem moc nemìla ponìtí, co to znamená. Už jen ten název mì odpuzoval. Nakonec to ale bylo nejlepší možné rozhodnutí, našla jsem se tam.

Eva Dudová

V èem konkrétnì? 
Vystudovala jsem tam bakaláøe a bìhem toho jsem zjistila, že na magisterské studium už potøebuji jít nìkam jinam, protože je to hodnì podobné. Pøišlo mi ale, že tøi roky na studium takového oboru jsou hroznì málo. Rychle se projela teorie a metody sociální práce. Uèili jsme se vést rùzné typy rozhovorù, jak se bavit s lidmi, jak jim naslouchat a podobnì. Také jsme studovali, jak u nás celkovì funguje sociální systém, jaké jsou dávky, jak pracují úøady. Ze všeho nejvíc mì ale zaujala etika sociální práce, protože takovı pracovník má velkou moc. Když se v tom pak špatnì zorientuje, mùže nabıt dojmu, že je jakısi polobùh a nevìdomì svoji moc zneužít. U oborù, které pracují s lidmi, je etika klíèová. To mi hodnì dalo.

Pracujete s lidmi bez domova, jak jste se k této práci dostala?
Když jsem studovala bakaláøskı obor Sociální práce na fildì (Filozofická fakulta Karlovy Univerzity v Praze, pozn. red.), tak jsem nikdy nechtìla mít jako cílovou skupinu lidi bez domova. Byla jsem si jistá, že mì to neláká, chtìla jsem radìji pomáhat v mezinárodních organizacích nebo organizacích za práva žen. Ve druhém roèníku, pøi pobytu v Berlínì, jsem ale dostala velkou chu založit nìjakı projekt. Vùbec jsem však nevìdìla, co to obnáší. Shodou okolností jsem jednoho zimního veèera potkala na ulici pána, kterı se mì zeptal, jestli nevím o nìjaké práci. Já jsem si pøitom myslela, že po mnì bude chtít peníze nebo jídlo. Zaujalo mì to, protože se mi nikdy nic podobného nestalo. 

V té dobì konèily job kluby (poradenská setkání uchazeèù o zamìstnání, pozn. red.), kam by mohl pøijít a zeptat se na práci. Ten èlovìk vážnì nemìl kde práci najít. Tak jsme se dohodli - já hledala nìjakı projekt a on práci. Kamarádi se zapojili a vznikl takovı pøedchùdce Pøestupní stanice – hledali jsme lidem bez domova práci. Èasem jsme ale zjistili, že to dìláme úplnì blbì. Lepší, než jim hledat práci, je takové lidi zamìstnat u sebe a vzít to dùslednì krok za krokem.

Øíkala jste, že pro práci s lidmi bez domova jste se rozhodla i kvùli tomu, že vás štval sociální systém. Už se to u nás zlepšilo?
Je to naopak horší, jsem spíš víc a víc naštvaná. Zároveò je to ale dobrı motor, když vidím, že je tady ještì hodnì co mìnit. Dokud mì to štve, tak vím, že s tím musím nìco dìlat. Pobyt v Berlínì mì v tomto ohledu velice inspiroval. Funguje tam takzvaná sociální záchranka, kterou zavolají lidé, kteøí uvidí na ulici nìkoho, kdo se zhroutil nebo se nehıbe. Kolemjdoucí nevìdí, jestli má záchvat, cukrovku, nebo je jen opilı. Zavolají tak sociální záchranku, která sama vyhodnotí, jestli má s danım èlovìkem jet do nemocnice, na záchytku nebo tøeba do konkrétní neziskovky. To mi tu tøeba chybí.

Nìkolikrát jste zmínila Berlín, proè jste tam byla?
Byla jsem tam na pobytu pøes Èesko-nìmeckı fond budoucnosti. Jednalo se o desetimìsíèní stipendium, které nabízejí asi deseti lidem z celé republiky. Byla to docela náhoda, že jsem se tam dostala. Je to podmínìné zpracováním projektu èesko-nìmeckıch vztahù.

Co konkrétnì vám v Èesku vadí?
Když jsme zakládali Pøestupní stanici, tak jsme zjistili, že u nás existuje obrovská bariéra a kriminalizace chudších lidí. Pro systém jsou automaticky podezøelí. Náš systém nefunguje podpùrnì, ale na základì trestu. Když je nìkdo chudı a potøebuje peníze, tak mu nevìøíme, že je využije na své živobytí, ale myslíme si, že je prochlastá nebo prokouøí. Tak se tu zavedly potravinové kupony, které ale mají spoustu chyb a lidé je na mnoho vìcí nemohou využít. Nejdou za nì koupit tøeba plenky. Panuje tu pøesvìdèení, že se sociální dávky zneužívají. To se samozøejmì dìje, ale v ohromnì malém množství. Dávky jsou ale tak malé, že se vìtšinì lidí nevyplácí je zneužívat.

K èemu pøesnì Pøestupní stanice slouží?
Primárnì je to obchod s obleèením, kterı zamìstnává lidi bez domova. Zároveò však slouží také jako komunitní prostor pro širokou veøejnost. Poøádáme tam akce, které pomáhají stírat stereotypy ohlednì bezdomovectví. Promítáme filmy, poøádáme debaty, komunitní veèeøe a pravidelné kurzy nebo workshopy. Mùže k nám pøijít kdokoliv, máme wi-fi zdarma a kuchyòskı kout, kde si každı mùže udìlat kávu za dobrovolnou cenu a mùže tam zevlovat klidnì celı den, nikoho nevyhodíme.

Jakı je mezi lidmi bez domova zájem o práci u vás?
Zájem je obrovskı. Máme poøadník, kam dáváme lidi, kteøí se nám hlásí. Na jedno pracovní místo máme zhruba šest zájemcù. Aktuálnì jsme ale po pandemii na pokraji finanèního krachu, takže si nemùžeme dovolit pøijmout dalšího èlovìka. Problém je také v tom, že když se nám za pár tıdnù èi mìsícù uvolní místo a my se jim ozveme, tak už u sebe nemusejí mít telefon nebo nám to nezvedají a my nevíme, kde je najít.

Máte nìjaká kritéria, podle kterıch vybíráte, koho pøijmete?
Dnes už ano, jsou trochu pøísnìjší než na zaèátku. U zájemcù nesmí probíhat žádná závislost, a už na alkoholu nebo drogách. Pokud závislost mají, tak musí bıt léèená. Takže máme zamìstnance, kteøí mìli drogovou minulost, ale chodí na léèbu a jsou schopni normálnì fungovat. Pak se také doptáváme konkrétní na životní situaci daného èlovìka. Je to takovı bìžnı pohovor, pøi kterém zjišujeme pracovní zkušenosti z minula, jaké mají zázemí a vzdìlání. Také se ptáme na vıši dluhù a na trestní minulost. Ale dùležitou roli hraje to, jak na nás danı èlovìk pùsobí. Na to nejsou kritéria, je to o tom, jak si vzájemnì sedneme. Potom to s kolegy porovnáváme, kdo je víc v háji i jak je spolehlivı.

Jak se zamìstnanci dále pracujete? Pomáháte jim tøeba sehnat bydlení?
Ano, zrovna nedávno jsme stìhovali našeho kolegu do ubytovny. Je to dost individuální, záleží na tom, jak se naši zamìstnanci dokážou sami orientovat na internetu, nebo zda potøebují pomoc. Každı kolega má nad sebou vedoucího, se kterım øeší potøebné vìci. Snažíme se, aby naši zamìstnanci získali sociální byt, ale je to èím dál tím t잚í. Trvá to mnoho mìsícù a vısledek je nejistı. Ve finále je ale pro nás nejdùležitìjší, aby byli samostatní a dokázali vìtšinu vìcí øešit sami.

Co u vás v obchodì vlastnì dìlají? 
Pracovní hierarchii máme trochu volnìjší. Máme vlastnì tøi úrovnì prodavaèù. Zaèáteènická je prodavaè junior, tím jsou zamìstnanci první ètyøi mìsíce, než se zauèí. Potom dostanou klíèe a stávají se takovım provozním – prodavaèem seniorem. Mohou pøijít, odemknout, spoèítat kasu a poèkat na vedoucí. Furt je tam nad nimi nìkdo, ale víme, že když vedoucí tøeba onemocní, tak to ten èlovìk zvládne sám. A pak máme pozici vedoucích, tam se ale zatím dostala jen jedna kolegynì. Tam už je potøeba velká zodpovìdnost a vzájemná dùvìra.

Mohla byste zmínit konkrétní pøíbìh èlovìka, kterému jste pomohli z ulice k návratu do normálního života?
Zmíním jich víc (smìje se, pozn. red.). Václav, náš první prodavaè, kterı nám pomáhal s otevøením obchodu, byl na ulici pøes 22 let. Bìhem pùl roku získal práci na hlavní pracovní pomìr, zaèal splácet dluhy a setkal se se svımi dìtmi. Poprvé také vidìl svá vnouèata, byl u moøe a adoptoval pejska. Bìhem prvního roku provozu si našel ženu a mìli svatbu, na které jsme jim šli za svìdky. Žijí spolu dodnes. Dva roky už také nepijí alkohol.

Ještì bych zmínila naši souèasnou vedoucí, která k nám nastoupila pøed dvìma lety. Pøedtím byla 15 let na ulici, bydlela ve squatu na Žižkovì a užívala drogy. Ze zaèátku jsem mìla problém jí vìøit, protože každou chvíli pøicházela s tím, že nemùže pøijít do práce, protože jí vyhoøel squat. Jednou jsem si øekla, že už si ze mì snad dìlá srandu a vydala jsem se to ovìøit. A doopravdy tam skoro každı tøetí den vyhoøeli. Tak jsme jí sehnali azylovı dùm, pak se dostala do klinikového bydlení a nyní jí nabídli sociální bydlení. Závislost léèí, chodí tøikrát tıdnì na substituèní léèbu, adoptovala si psa a setkala se s rodinou. Už má pod sebou prodavaèe, o které se stará.

A máte naopak i nìjaké negativní zkušenosti?
Samozøejmì, máme jich nìkolik. Hned naše druhá zamìstnankynì, kvùli které jsme nakonec museli zavádìt pøísnìjší kritéria pro pøíjem novıch zamìstnancù, u nás vydržela jen dva mìsíce. Pøišla k nám na doporuèení jedné spolupracující organizace a my jsme mysleli, že si své lidi víc provìøují. Postupnì jsme zaèali zjišovat, že se nám ztrácejí vìci a peníze. Také jsme jí bìhem prvních dvou tıdnù dali omylem klíèe, což byla velká chyba. Kolega to popletl, ještì jí je dávat nemìl. Když už je ale mìla, tak jsme jí je zase nechtìli brát. Pak jsme ale zjistili, že není dobré, aby mìl závislı èlovìk pøístup ke kase a skladu (smìje se, pozn. red.). Nakonec jsme s ní museli ukonèit pracovní pomìr. V souèasné dobì je stále závislá a nechce se léèit.

Jak jsou na tom vlastnì lidé bez domova bìhem souèasné epidemie koronaviru? Jak to na nì dolehlo?
Zatím na to není žádnı prùzkum, takže budu vycházet ze svıch zkušeností z terénu bìhem jarní vlny epidemie. Na ulici skonèilo víc lidí, které neznáme, jsou tam poprvé. Ti lidé ztratili práci, nemohli platit nájem a nemìli kamarády a pøíbuzné, kteøí by je podrželi. Zároveò jsme na ulici vidìli vìtší množství cizincù, kteøí neumìli èesky a nemìli doklady. Vìtšinou je vyhodil zamìstnavatel, takže nemìli peníze na ubytovnu a skonèili na ulici. Vùbec nevìdí, co mohou dìlat a na koho se mají obrátit. Jsou také mnohem víc vidìt lidé, kteøí jsou závislí na drogách. Ti se za normálních okolností upínají na turisty – žebrají, kradou nebo dìlají nìjakı typ poulièního umìní. Tím, že je mìsto prázdné, jsou ale naprosto paralyzovaní.