Czech Republic

Podpáskovky od Kalouska. Chodili za mnou policisté, že nemají na benzín, vzpomíná šéf hejtmanů Michal Hašek

ROZHOVOR Osm let řídil Asociaci krajů Michal Hašek jako hejtman Jihomoravského kraje za ČSSD. Byla to éra Kalouskových škrtů, ale i povodní a migrační krize. Dnes ve vzpomínkách nabízí zajímavý vhled, jak tehdejší vlády spolupracovaly s krajskou úrovní

Podpáskovky od Kalouska. Chodili za mnou policisté, že nemají na benzín, vzpomíná šéf hejtmanů Michal Hašek
Foto: Hans Štembera
Popisek: Volební manažer ČSSD Michal Hašek
reklama

Je to dvacet let, co se poprvé volilo do krajských zastupitelstev. Myslíte si, že se za tu dobu kraje „usadily“ a staly se fungující a pro občany přínosnou institucí?

Začít musím připomenutím. Územní samospráva má v České republice bohatou historii a tradici. V moderních dějinách bylo vyvrcholením zemské zřízení, které ve 20. století v jistých modifikacích existovalo od Rakouska-Uherska přes Československou republiku, a dokonce i protektorát až do komunistického puče v únoru 1948, formálně země zrušil Gottwaldův režim od roku 1949 a nahradil jej poněkud umělými kraji.

Listopad 1989 přinesl naději na rehabilitaci zemského zřízení, alespoň v České republice, a tomu odpovídalo i znění nové české ústavy z roku 1992, které počítalo v části o vyšších územně samosprávných celcích se vznikem „zemí nebo krajů“. Klausovy vlády neměly zájem na posilování vyšší územní samosprávy, vyhovoval jim centrální model řízení státu s okresními úřady jako prodlouženou rukou vlády a ministerstev v území.

Teprve v roce 1997 byl přijat ústavní zákon o vzniku krajů, který formálně zřizoval čtrnáct krajů včetně hlavního města Prahy, fakticky vznik a prováděcí legislativu, zejména zákon o krajích, prosadila vláda Miloše Zemana v roce 2000 a na konci téhož roku se konaly první krajské volby v novodobé historii ČR, mimochodem poprvé a naposledy s jedním volebním dnem. Kraje se z papírové podoby staly realitou, postupně budovaly samy sebe, svoje krajské úřady, přebíraly zřizovatelské kompetence nemocnic, sociálních ústavů, správ a údržeb silnic, středních škol, regionálních muzeí atd.

A začaly samozřejmě také vytvářet vlastní agendu, vize rozvoje, konkrétní projekty. Kraje musely od začátku bojovat o svoje místo na politické a ústavní mapě republiky a za uplynulých dvacet let v tom dokázaly mnohé. Jak hodnotí jejich práci a existenci občané, ukážou již za pár dnů mimochodem krajské volby, ať už volební účastí nebo konkrétními výsledky v každém jednom kraji.

Kraje se etablovaly jako „třetí úroveň veřejné správy mezi úrovni obecní a celostátní“. V čem je podle vás krajská úroveň veřejné správy specifická?

Jakkoliv jsem podporovatelem existence regionální územní samosprávy, domnívám se, že počet čtrnáct je na Českou republiku příliš vysoký a že by ruku v ruce s digitalizací veřejné správy neměl být do několika let problém přejít plynule na zemské uspořádání v ideálním případě či na snížení počtu krajů v minimální variantě.

Podotýkám, že co se týče tohoto tématu, tak samozřejmě nejde o žádný programový návrh ČSSD, ale pouze o můj soukromý náhled a úvahu do budoucna, kdy jistě dojde na nové debaty o reformě veřejné správy a územním uspořádání státu.”

Kraje plní podle mne pozitivní úlohu – v situaci, kdy je na mnoha místech v zemi „Praha daleko a slunko vysoko“, je úroveň kraje ještě dosažitelná pro strategičtější rozhodování, podporu či pomoc městům a obcím, protože leštit kliky na pražských ministerstvech je možná snem některých tamějších úředníků, nikoliv však cca 6500 starostů a zastupitelstev obcí, mnoha příspěvkových a dalších organizací zabezpečujících různé veřejné služby a projekty.

Jaké jsou z vašeho pohledu nejdůležitější agendy, kterými se kraje zabývají?

Aktuální situace s covidem-19 ukazuje, že mezi nejsilnější kompetence krajů patří krizové řízení a fungování IZS, samozřejmě to platilo i při povodních a dalších mimořádných událostech většího rozsahu.

Já sám jsem na jižní Moravě zažil povodně, sesuvy svahu ze sucha i likvidaci extrémního množství chemikálií v rodinném domě, které se rovnalo špičkově zásobené chemické firmě co do množství i sortimentu, problém byl, že šlo o nelegální aktivitu majitele domu, který svým koníčkem ohrozil široké okolí.

Ze zřizovatelských kompetencí musím zmínit krajské zdravotnictví, sociální péči a služby, střední školství a samozřejmě i dopravu – krajské silnice i regionální veřejnou dopravu železniční a autobusovou. Ten výčet by musel být mnohem širší, opět za jižní Moravu vzpomenu např. podporu vědy, výzkumu a inovací a Jihomoravské inovační centrum, dlouhodobou podporu Vinařského fondu ČR.

Máte pocit, že se kraje kromě své administrativní funkce staly také zdrojem „regionální identity“ a že se lidé se svým krajem ztotožňují?

Myslím, že tady narážíme na limity umělého krajského rozdělení Čech, Moravy a Slezska. Jistě existuje, má se rozvíjet a podporovat přirozená regionální identita, která má však mnohem bohatší historii a kořeny než jen posledních dvacet let. A opět dám příklad z rodného kraje – lidé vnímají moravskou lidovou písničku či moravské víno. Asi neříkají písnička z Jihomoravského, Zlínského či Olomouckého kraje, u vína je z 94 % však vždy jihomoravské – 94 % vinohradů v ČR je na území Jihomoravského kraje. Člověk z Brna, Olomouce i Zlína je přece Moravák, člověk z Prahy je Pražák. Tak to bylo, je a bude (smích)!

Občas zaznívá kritika disproporce krajů, že jsou rozdělené příliš nerovnoměrně (některé mají výrazně přes milion, nejmenší, Karlovarský kraj, 400 tisíc) a že to v některých věcech zakládá nespravedlivé zacházení. Neměli bychom se po dvaceti letech zamyslet nad vymezením jednotlivých krajů a jeho případnou reformou?

Již jsem reagoval v jedné z předchozích otázek. Do budoucna bych považoval za logické snížit počet krajů (minimální varianta) či raději přejít na zemské zřízení (optimální varianta). Vede mne k tomu i osmiletá zkušenost předsedy Asociace krajů a znalost mnoha detailů, které znamenají obtížnou možnost nápravy některých systémových nespravedlností založených při vzniku krajů – typicky např. znevýhodnění několika krajů v rozdělení daňových výnosů od státu. Z principu nelze čekat, že by se většina nyní spokojenějších krajů uskrovnila pro narovnání této disproporce, a neudělá to asi ani stát, protože by sám zmenšil svůj pomyslný díl daňového „koláče“.

Jak moc podle vás do krajské politiky zasahuje celostátní politika a celostátní stranický systém?

Kraje neexistují a nefungují ve vzduchoprázdnu či jako osamocené ostrovy. Jsou součástí ústavního i politického systému ČR. A jsem rád za to, že během minulých dvaceti let, snad i s přispěním krajských reprezentací v letech 2008–2016, kdy jsem za ně zodpovídal, významně vzrostla jejich role a formální i faktický vliv na řešení konkrétních problémů lidí v České republice.

Asociace krajů vznikla jako společná platforma regionů. Jak v době, kdy jste ji řídil, fungovala spolupráce krajských lídrů?

Asociace krajů nevznikla ze zákona, jak si někteří mohou myslet, ale je dobrovolným sdružením všech krajů ČR včetně hlavního města Prahy, které zastupuje a hájí zájmy krajů. V roce 2008 jsem přebíral její vedení od Evžena Tošenovského, který měl „modrou“ asociaci – 13 ze 14 hejtmanů bylo za ODS, jeden za KDU-ČSL, za mě byla „oranžová“ se 13 socdem hejtmany a jedním ODS primátorem Prahy.

Kdo si myslí, že to byla výhoda, hluboce se mýlí. Asociace nebyla stranickou pobočkou Lidového domu, hejtmani napříč tvrdě hájili zájmy svých krajů a v nich různých koalic. Navíc ve druhém volebním období 2012–2016 přibyli kolegové Púta a Bubeníček z jiných politických subjektů a také primátorka Adriana Krnáčová za ANO.

V asociaci jsme vždy hledali konsenzus všech a neválcovali se stranickými většinami. Pokud jsme našli dohodu a přijali ji, potom jsem ji hájil za kraje vůči všem vládám a ministrům, a zažil jsem jich jako předseda Asociace krajů několik – Topolánkovu, Fischerovu, Nečasovu, Rusnokovu i Sobotkovu. Postupně se nám podařilo dostat komunikaci s vládou na úroveň, kdy každoročně proběhly tři až čtyři společné schůze vlády s hejtmany včetně samostatné schůze k přípravě státního rozpočtu. Jak jsem informován, to bohužel za mojí nástupkyně paní hejtmanky Vildumetzové přestalo platit co do počtu setkání celé vlády a hejtmanského sboru, což je škoda.

Jak vůbec funguje asociace? Je to jenom fórum, kde se potkávají hejtmani nebo je to „instituce“, tedy má nějaký svůj aparát, zázemí, personální zajištění atd.?

Asociace má nejvyšší orgán radu, tedy sbor všech hejtmanů, která formálně má rozhodovat většinově, ovšem nepamatuji, kdy by za mě bylo nějaké hlasování 8 : 6, vždy jsem se snažil o dohodu všech hejtmanů, a pokud možno jednomyslnou podporu závěru jednání. Jednotliví hejtmani jsou potom garanty pracovních komisí Asociace krajů, které jsou odborné a jsou v nich vždy zástupci všech krajů na danou problematiku – např. komise pro dopravu, zdravotnictví, sociální věci, školství, financování krajů, kulturu a cestovní ruch atd. Asociace má jen malý aparát v řádu jednotek lidí, kteří zajišťují její chod, jednání rady i komisí.

Roční příspěvek každého kraje na činnost je pod milion korun, takže nejde o nic nákladného ani nabubřelého. Pokud si vzpomínám, v roce 2016 jsem předával svojí nástupkyni Asociaci krajů dokonce s několikamilionovou rezervou v rozpočtu, ušetřenou za jednotlivé roky.

Projevovala se politika v rámci vztahů Asociace krajů s vládou? V době, kdy jste ji vedl vy, jste  jednal s pravicovými vládami Mirka Topolánka a Petra Nečase…

Jednání za Asociaci krajů, zvláště s premiéry Topolánkem a Nečasem, byla z naší strany tvrdá, ale vždy korektní. Bohužel ze strany vlád přicházely občas podpásovky – 2009 a 2010 Kalouskovy razantní škrty v penězích krajům či na fungování IZS – představte si situaci, kdy za vámi jako za hejtmanem přicházejí ředitelé policie a hasičského záchranného sboru se žádostí o pomoc, protože jim centrální vláda škrtla peníze na provoz, tedy na benzín a základní výkon služby!!!

A protože každý hejtman odpovídá za bezpečnost kraje a je šéfem IZS, resp. bezpečnostní rady kraje, samozřejmě jsme pomohli v kritické situaci finanční pomocí z krajských rozpočtů v desítkách milionů korun – a IZS mohl fungovat bez ohrožení základního výkonu služby, nemusela se rušit ve velkém obvodní oddělení policie či stanice profesionálních hasičů.

Abych uvedl obrácený příklad výborné spolupráce v oblasti bezpečnosti – rok 2015 a hrozící migrační vlna přes ČR – tehdy každodenně jsem byl ve spojení s premiérem Sobotkou a ministrem vnitra Chovancem, Jihomoravský a Jihočeský kraj tehdy pomohly státu a koordinovaně jsme odvrátili možnou vlnu nelegálních migrantů přes ČR v řádech desítek tisíc lidí. Totéž fungovalo při povodních a jiných živelních katastrofách.

Vzpomínám si však ještě na jeden silně negativní příklad – při akci lékařů „Děkujeme, odcházíme“ jsme byli desítky hodin před kolapsem veřejného zdravotnictví, připravovali jsme krizové scénáře pro fungování nemocnic. Tehdy mne zklamal premiér Nečas, odmítl svolat Bezpečnostní radu státu a její schůzi s hejtmany, sešel se s námi jen neformálně s několika ministry, odmítl vyhlásit nouzový stav a Saša Vondra nám jako ministr obrany ironicky nabídl několik vojenských sanitek a tuším tři helikoptéry. Z takového přístupu pravice jsem byl šokován a o to intenzivněji jsme se zapojili do jednání státu s lékaři a nakonec jsme přispěli k dohodě s ministrem Hegerem několik hodin před začátkem finálního stadia akce „Děkujeme, odcházíme“.

Vzpomínáte?:

Berou podle vás obecně politici na celostátní úrovni kraje a jejich asociaci dostatečně vážně?

Asociace si vybudovala silný neformální vliv a je významným hráčem, přeji i budoucím hejtmanům, aby to platilo.

Za týden nás čekají další krajské volby. Co zatím říkáte tomu, jak probíhá předvolební kampaň, a jaký očekáváte výsledek?

Letošní volby jsou úplně jiné, zemi zasáhla pandemie covidu a s ní přišla i ekonomická krize. Kraje se významně podílejí na zvládnutí této těžké situace a já bez výjimky všem hejtmanům a zastupitelstvům krajů děkuji za to, jak to zvládli. Především děkuji však lidem z první linie – zdravotníkům, pracovníkům v sociálních službách, příslušníkům složek IZS, profesionálním i dobrovolným, lidem ve školství, veřejné dopravě, ten výčet by byl dlouhý a nechci na nikoho zapomenout.

Je důležité nenechat se porazit strachem z covidu. Porazit jej můžeme všichni společně. Účastí u bezpečných voleb, které stát v době covidové krize zajistil. Proto apeluji na všechny spoluobčany – přijďte k volbám, ať už budete volit kohokoliv. Všichni chceme zase normální život v normální zemi, chceme porazit covid-19 a krizi, která s ním přišla. Těch pár minut u bezpečných voleb může zvládnout každý z nás. Tak porazíme strach a blbou náladu, které s sebou covid přinesl.

Psali jsme:

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama autor: Jakub Vosáhlo

Football news:

Messi scored in the 16th consecutive Champions League season and repeated Giggs' record
Bruno did not score a PSG penalty at the first attempt, but the referee asked for an Interruption due to Navas' exit from the goal line
Koeman is the fifth coach to manage 6 teams in the Champions League
Messi is playing his 17th season in the Champions League for Barcelona. This is a club record
Pirlo is the 3rd coach in the history of Juve to win a debut away match in the Champions League, after Capello and Lippi
Georginho Wijnaldum: Pickford went for an idiotic tackle. In matches with Everton, this often happens
Cech is included in Chelsea's Premier League bid. He ended his career as a player in the summer of 2019