Czech Republic

Od puku přes dráhu ke kolu. Pozoruhodná cesta Michaela Woodse

Nebylo to v plánu, ale vyšlo to perfektnì.

Michael Woods zažil v úterý na Vueltì triumfální návrat po hrozném pádu na Paøíž-Nice, kde si pøed sedmi mìsíci zlomil nohu. Následná pandemie koronaviru ale celou cyklistickou sezonu zmrazila, takže Kanaïan zase o tolik závodù nepøišel.

Když se v srpnu cyklistika znovu rozjela, i on už se vracel do pelotonu. Po mìsíci byl zpátky ve formì, když vyhrál etapu na Tirrenu a chvíli dokonce prùbìžnì vedl celý závod.

„I mì pøekvapilo, jak rychle jsem se vrátil do své bývalé formy. Oèividnì ještì v 34 letech neregeneruju zas tak špatnì,“ usmíval se.

Michael Woods se raduje z výhry ve tøetí etapì Tirreno-Adriatico.

Michael Woods se raduje z výhry ve tøetí etapì Tirreno-Adriatico.

Na Vueltu vypadal skvìle nachystaný, mìl být jedním z lídrù týmu.

Jenže pak pøišel pád v první etapì, který všechny jeho nadìje na dobré celkové umístìní zhatil. Woods se ale nevzdal, to nemá v povaze.

Už v šesté etapì byl etapovému triumfu blízko, klepal na vítìznou bránu, ale ještì se mu neotevøela, na Formigal pøijel druhý za Ionem Izagirrem.

Úterní sedmá už ale byla jeho.

Do úniku se dostal jen proto, že v nìm byli i Alejandro Valverde s Georgem Bennettem – týmoví kolegové Enrica Mase a Primože Roglièe. I on tak chtìl být pøípadnì k ruce Hughu Carthymu.

I proto pøíliš nestøídal, šetøil energii a když pak cyklisté podruhé stoupali na Puerto de Orduòa, tøi kilometry od vrcholu zaútoèil.

Z 35 mužù v úniku zbylo vepøedu pouhých pìt. S ním ještì Valverde, Guillaume Martin, Nans Peters a Omar Fraile. Ani tehdy se Woods na èele skupiny pøíliš neotáèel, na což si po etapì stìžoval druhý Omar Fraile.

„Hugh ale byl v pelotonu a v té mé skupinì jel i Valverde, který v prùbìžném poøadí ztrácel na desátém místì jen tøi minuty. Nechtìl jsem, aby získal další èas, proto jsem nespolupracoval. To snad každý pochopí,“ øíká.

Woods za to znovu vzal pøibližnì 1200 metrù pøed cílem a na tenhle útok už nikdo nereagoval.

„Mìl jsem i trochu štìstí, že jsem dost dobré nohy na to, abych se mohl prát o vítìzství,“ líèil.

Slušný poèin na kluka, který se cyklistikou vùbec nemìl živit.

Chtìl hrát za Toronto

Když si na Twitteru zadáte jeho jméno, vybìhnou vám desetitisíce úètù.

„Moje jméno je totiž stejnì èasté jako tøeba John Smith,“ smìje se 34letý Kanaïan „Mám ještì prostøedí jméno – Russell – a tak jsem si vymyslel zkomoleninu Rusty, abych byl trochu unikátní. Od té doby jsem Rusty Woods.“

Tenhle Rusty Woods se od profesionálních cyklistù odlišuje v mnoha vìcech.

Jako každé malé kanadské dítì, i on vyrostl s touhou stát se hráèem NHL – chtìl být levým køídlem Toronta Maple Leafs.

„Já hokej opravdu odmala miloval. Bavilo mì se na nìj dívat a pak ho i hrát. Ta soutìživost ve mnì byla až do nìjakých šestnácti, sedmnácti, kdy jsem hrál poøád dost vysoko. Ale pak jsem pochopil, že nikdy nebudu tak dobrý, abych byl profesionálem,“ popisoval.

Nejvìtší problém vidí v malém vzrùstu a nedostatku potøebného talentu.

„Nebyl jsem ani tak talentovaný a chybìlo mi sebevìdomí, že se v tom sportu mùžu prosadit. Problémem bylo i to, že jsem se narodil v øíjnu a v každém roèníku jsem tak hrál se staršími a vìtšími kluky. Èasto jsem na to doplácel a chodil domù úplnì zbitý,“ líèil.

Proto se rozhodl pro…

…ne, pro cyklistiku ještì ne. Pro bìhání.

Na støední škole už byl juniorským panamerickým šampionem na patnáctistovce, v devatenácti patøil na této trati mezi 50 nejlepších bìžcù svìta. I díky tomu si zajistil stipendium na Michiganské univerzitì, bìhal za kanadskou reprezentaci a vìøil, že jednou mùže startovat na olympiádì.

Špatný trénink a nezdravá strava ale dopomohla k únavové zlomeninì levé nohy. „V tu chvíli se tak nìjak všechno rozpadlo. Bylo mi dvacet a kariéra se zaèala potápìt. V tom vìku si myslíte, že všechno víte nejlíp, ale nevíte nic,“ sype si po letech popel na hlavu.

Kradl kolo tátovi

Na univerzitì nakonec dostudoval bakaláøe v angliètinì, ale práci najít nemohl. 

Vzal tak za vdìk špatnì placeným obchodem s obuví, do kterého dojíždìl na kole, které si tajnì pùjèoval od otce. Tedy pùjèoval. Spíš si ho bez dovolení každé ráno bral. „A on z toho nemìl radost. Vždycky se rozèiloval, že zase nemá v garáži kolo,“ usmíval se.

Netrvalo dlouho a kamarádi ho pøesvìdèili, aby zkusil nìjaký cyklistický závod.

Bylo to OBC Grand Prix v Ottawì, kde hned pøi premiéøe dojel ètvrtý.

„Nebyli tam žádní fanoušci, cyklistika v Kanadì nikoho nezajímá, nikdo na ni nechodí. Já byl navíc tak špatný takticky, ale o tolik výkonnostnì silnìjší než všichni ostatní, že jsem byl schopný napravit každou chybu z cyklistické pøíruèky a stále dojet v nejlepší pìtce. Útoèil jsem na úplnì nesmyslných místech – tøeba na rovinách, kde se za mì všichni samozøejmì zavìsili. Pak jsem jel tempo na èele tøikrát déle než ostatní,“ popisoval.

I díky tomuto výsledku nakonec závodù zkusil daleko víc.

Rychle se dostal do kanadské reprezentace, poté do kontinentálního týmu Garneau-Québec. „Zaèínal jsem s motorem svìtového bìžce, ale také s cyklistickými dovednostmi svìtového bìžce,“ smìje se. „Zpùsoboval jsem nehody a v pelotonu bylo se mnou spoustu napìtí. Když jsem ale mohl ujet, daøilo se mi.“

Cyklistiku pøitom do té doby kdovíjak nesledoval. V létì se podíval na Tour, ale další závody ho míjely.

I proto možná na zaèátku nechápal cyklistické zákonitosti.

„Pro bìžce je to jednoduché – postaví se na start a bìží do cíle, jak nejrychleji to jde. Proto jsem si pøi sledování Tour poøád øíkal: Proè nezaútoèí teï? A proè odpadá ve sjezdu? Nìkteré vìci mi nedocházely,“ smál se.

Po tøech letech dostal nabídku od Jonathana Vaughterse a tak od roku 2016 zakotvil v Cannondaleu.

A debut mìl fantastický. Hned na Tour Down Under dojel dvakrát tøetí v nejtìžších etapách a pátý celkovì, druhý pak dojel na klasice Milán-Turín. O rok pozdìji už zvládl být devátý na Lutychu, vyzkoušel si Giro a okouzlil nakonec sedmým místem na Vueltì.

Od té doby vyhrál Milán-Turín, druhý dojel na Lutychu a tøeba tøetí na mistrovství svìta. V úterý ve Španìlsku pøidal druhý etapový záøez na španìlské Grand Tour.

Jestli ještì letos pøijde další?

„Nechte mì vydechnout. Nejdøív si užiju tohle vítìzství, a pak se podívám, co nás na Vueltì ještì èeká,“ vzkázal reportérùm. 

Football news:

The same goal Monday in the Euro 1960 final: did not see the ball fly into the net, and says that he had no right not to score
Monday's last name appeared by accident - because of a drunk person. He entered the day of the week in the documents
Messi is the only one in the top 5 European leagues not to score after 10 + shots in a championship game this season
Lampard on 3-1 with Leeds: I'm absolutely thrilled. On another day we could have scored 5-6
Koeman on 1:2 with Cadiz: the Mood was not too good. Lost because of an error
Mbappe scored his 100th goal for PSG and shares 4th place in the club's goalscoring list
As a child, Monday played with stockings with straw or cans of stew. And he told my mother that he goes to tennis