Rùena Èápová se narodila 10. èervence 1868 v Mikulovicích u Znojma jako tøetí v poøadí. Ze svıch sourozencù však zùstala nejstarší – její dvì starší sestøièky zemøely na záškrt ještì pøed jejím narozením.
Kdy jí bylo šest let, odešla rodina s otcem, kterı pùsobil jako správce klášterního panství, do premonstrátského kláštera na Strahovì. Matka zde mladé dìvèe vedla k pobonosti a otec v ní zase pìstoval lásku k literatuøe.
Kdy bylo Rùenì dvanáct, zasáhla rodinu tragédie, pøedèasná smrt otce. I pøesto však otec zanechal v Rùeninì ivotì nesmazatelnou stopu a pozdìji na nìj èasto vzpomínala ve svıch dílech. Tím spíše, e jí upjatá matka Eliška èasto vyèítala, e se nevyrovná svım dvìma mrtvım sestøièkám.
Otcova smrt znamenala pro rodinu Èápovıch zmenšení pøíjmu i spoleèenské prestie, pro mladou Rùenu zase èastìjší vzpoury proti matce i vìtší samostatnost a nutnost spoléhat se sama na sebe.
Poté, co v Praze vychodila Vyšší dívèí školu, zaèala navštìvovat klášterní penzionát Sacré coeur na Smíchovì, aby se zdokonalila ve francouzštinì. Po ukonèení studia se v letech 1887–1889 pokoušela uplatnit jako domácí uèitelka, èím se snaila vyhnout sòatku, na kterém trvala matka. Vadilo jí však poníené postavení a pobyt mimo Prahu, do které se posléze ráda vrátila.
V roce 1890 se v nadìji na kıenou spoleèenskou nezávislost provdala za úøedníka a básníka Františka Xavera Svobodu. Zhruba v tomto období také zaèala tvoøit. Vìnovala se pøedevším prozaickım textùm, které bıvají øazeny do pøechodového období mezi realismem a impresionismem.
Rùena Èápová a František Xaver Svoboda pøed svatbou, léto 1890.
Na rozdíl od svého mue, kterı tíhl k pøátelùm kolem spolku Máj a tıdeníku Zvon, kterı sdruoval tradièní autory, se Rùena sdruovala spíše s mladımi autory moderny.
Proti realismu se Svobodová vymezovala podobnì jako další její generaèní souputníci, kteøí dospívali pøevánì v 80. letech 19. století: mezi nimi Otokar Bøezina, Jiøí Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka èi František Xaver Šalda.
Hlubokı vztah bez tìlesné vášnì
Do deníku si roku 1887 v devatenácti letech o svém snoubenci Svobodovi zapsala: „Nemohu milovat svého mue. Tìlesné lásky jsem neschopna. Nejvášnivìjší objetí mladého mue nechá mne úplnì chladnou a sotva je strpím – z útrpnosti. Duševní láska musí zahynout ve všedním ivotì manelství. A pøátelství mui nerozumìjí. Nemám nikoho, kdo by mne chápal…“
Inspirativní enyDudová: Pomáhání mì nadchlo tak, e mi bylo blbı brát za práci peníze Havlíèková: Dìti jsou mùj nejvìtší ivotní projekt Ïopanová: Lidi si radìji zvyknou, ne by bolest øešili, øíká Nela s rozštìpem páteøe Šimáèková: Kariéru lze sladit s rodinou, vštìpuji mladım enám Onderková: Kdy se boty neprodávaly, stoupla jsem si za pás Cenigová: Tøi dny se uèila zavazovat tkanièky. Teï má úspìšnı podnik Kalousová: eny se musí prát se stereotypy, mnohdy kvùli nim zazdí kariéru Šejdová: Menstruace je i muské téma Škorpilová: Jediné, co mùe enu v podnikání zastavit, je nemoc Zaímalová: Poslouchala jsem, a jdu místo práce k plotnì Kijonková: Vdy se mùeme odrazit ode dna, je to pouze na nás Bradáèová: Práce není jediné ivotní štìstí. Dejme enám pøíleitost |
Pozdìji to byl právì F. X. Šalda, se kterım se mladá Rùena sblíila a navázala neobyèejnì silné pouto. Dùkazy o nìm jsou zaznamenány v rozsáhlé korespondenci, která èítala pøes 1 400 dochovanıch dopisù a trvala 27 let. Oba dle dochovanıch listù touili po spoleènosti druhého, dopadal na nì však strach z mínìní spoleènosti i zachování vlastního pohodlí. Svobodová navíc F. X. Šaldu oznaèovala jako snílka nevhodného pro ivot.
Jak navíc dokládá literární historièka Jarmila Mourková ukázkami z jejích deníkù, dopisù a literárních dìl, Svobodová byla tìlesná láska cizí a odporná a zájem muù ji a na vıjimky pøímo ponioval. Chladná byla i ke svému mui, kterı si na její náturu musel zvyknout.
V jejím ivotì pøevaovalo pouto intelektuální a duševní, takové, jaké navázala s F. X. Šaldou. Svoboda o jejich pøátelství vìdìl a schvaloval ho, dokonce je doprovázel na dovolené a vılety.
„Myslíš-li, e jsem Tì milovala, tak mysli. Snad to pravda. Ale já nikdy nikoho nemilovala ani stínem toho citu, kterı hoøí pro Tebe. Je to nejvíc, co umím a mohu dát. Je-li to málo, je to neštìstí Tvé volby, toho, es mne døíve neprohlédl. Ale za vlastnosti svého tìla, za zdìdìné vlastnosti po matce, která cítila vdy tuto hrùzu tìla a která nás ní dìsila, za vlastnost zcela soudobou se sestrou, nemohu asi,“ svìøila se Šaldovi v jednom z listù.
Nìkteré dopisy pro F. X. Šaldu vyznívají jako vyznání nejhlubších citù a touhy, nicménì je nutné pøihlédnout k vysoké míøe stylizace nìkterıch z nich. Svobodová si toti pohrávala s myšlenkou vyuít je v románu v dopisech, kterı byl tehdy velmi oblíbenı.
Jejich vztah nicménì kvetl zejména v dopisech a v soukromí. Na veøejnosti byla Svobodová ke spisovateli chladná, co dokládá i jeden z jeho dopisù: „Ty pøed lidmi se mnou nikdy vánì nemluvíš, Ty mne pøed nimi ráda bagatelizuješ, dáváš najevo, to e není nic seriózního, to e je jen panák, kterı se ze ertu tahá za šòùrku, klaun.“
Manelství je pro enu ivotní cíl, vzdìlání pøekáka?
V dílech Svobodové silnì rezonovaly tehdejší spoleèenské konvence o postavení eny, které kritizovala. Mezi nimi zejména vychovávání dívek k manelství, okolo kterého se jejich ivot mìl toèit, pøièem svobodnı stav mnohdy znamenal i existenèní potíe.
Údìl eny jako peèovatelky v její tvorbì zaznívá stejnì intenzivnì jako úvahy nad enskım vzdìláním. Na pøíbìzích en z mìst i vesnic barvitì vykreslovala spoleèenskı údìl moderní soudobé eny a trnitou cestu za budováním ivota, kterı bude jen jejich vlastní.
Její hrdinky jsou èasto odsouzeny ke svazku s morálnì neèistımi, neèestnımi èi sobeckımi mui. Svobodová hrdinkám povìtšinou nabízí dvì cesty - první je smíøení se se svım osudem a podvolení se mu, druhá vzpoura, která èasto pøedem determinovaná k tragickému konci.
Její díla jsou historickım dokladem ivota en, stejnì jako emancipaèních snah spisovatelek pøelomu století.
Rodinnı i spoleèenskı vzdor zaznívá v jejím prvním díle Pøetíenı klas z roku 1892. Hlavní hrdinka Olga nechce patøit svému mui, své vzdìlání vnímá jako pøekáku a svùj údìl nenachází ani ve slubì nemocnım. Literární kritik a historik Karel Polák ji oznaèuje jako enskı protìjšek vyhnance a vìznì z dìl Karla Hynka Máchy.
Spisovatelka Rùena Svobodová ctitele odmítala, zájem muù se jí hnusil
Hrdinka knihy Na písèité pùdì se zase ocitá ve vztahu s vyilım muem neschopnım mravní nápravy, její jedinou moností je odchod ze svazku.
Polák v jejích prózách nachází snahu o feministickou nápravu tehdejší spoleènosti. Svobodová se však vymyká i z této škatulky, protoe zároveò další postavì do úst vkládá polemiku proti podobné programovosti.
Tøi typy milujících pak autorka zase pøedstavila ve svém ivotním díle Milenky, které pøepracovala v letech 1989, 1902 a 1916. Na jejich osudech ilustruje lásku nejen jako ivoèišnı pud, ale i kulturní tvoøivost a nejpøísnìjší mravní odpovìdnost.
V letech 1908 a 1909 pak vzniká její nejproslulejší román, inspirovanı tajemnou beskydskou krajinou, Èerní myslivci. Lidská vášeò a ivotní síla zde oívá na pøíbìzích postav, které ji zušlechují silou vùle i vzdìlání, osobním svìdomím i obìtavostí.
Vyhlášenı salon, literární kritika a sòatky
Svobodová po vstupu do manelství zaèala v Praze vést svùj salon. Ten na pøelomu století oznaèoval elegantnì vybavenı pokoj v bytì, kde majitelé prezentovali své spoleèenské postavení pomocí vybraného vybavení. Právì do tohoto pokoje se soustøedil spoleèenskı ivot. Tradici salony mìly ji od 17. století, kdy se poprvé objevily ve Francii. Diskutovalo se v nich o spoleèenskıch i politickıch událostech, umìleckıch dílech i jejich tvùrcích.
A právì v salonech kralovaly eny. Zprostøedkovávaly nejrùznìjší setkání, zvaly vıznamné hosty a vedly vybrané spoleèenské konverzace a diskuze. Byl to její salon, kterı Svobodové poskytl naplnìním ivota, jinak zasvìceného manelovi a domácím pracím, o kterıch si do deníku krátce po svatbì zapsala: „Jsem hospodyní, kuchaøkou, zda dobrou, nevím, ale jsem jí a nièím více.“
Kromì intelektuálních diskuzí, podpory zaèínajících autorù a autorek èi vydávání èasopisù se v jejím salonu odehrálo nejedno seznámení, které nakonec vyústilo ve sòatek. Salon navštìvovali vıznamní spisovatelé a umìlci doby, mezi nimi napøíklad Antonín Sova, Vilém Mrštík, František Václav Krejèí, František Xaver Šalda, Boena Benešová a pozdìji i Marie Pujmanová a další mladí zaèínající autoøi, kteøí mìli nìkolikrát i monost publikovat ve vlastních èasopisech.
Roku 1893 zde prvnì potkala F. X. Šaldu a pozdìji se seznámila se svımi blízkımi pøítelkynìmi: hereèkou Hanou Kvapilovou a pozdìji malíøkou Zdenkou Braunerovou. Blízké pøátelství Rùeny a Hany skonèilo kvùli pøílišnému vlivu Hanina manela i pocitu jednostrannosti zhruba roku 1896, kdy Svobodová byla zároveò nucena starat se o tìce nemocnou matku.
Pøátelství s Braunerovou bylo hluboké, avšak protkané neshodami kvùli náklonnosti obou en k Šaldovi. Ta vrcholila na samotném sklonku století, kdy se obì o tìce nemocného spisovatele staraly. Právì zde však Braunerová pochopila sílu pouta mezi svou pøítelkyní a Šaldou. Svobodové napsala: „Kdy jsi dnes vešla, jeho tváø se ozáøila jako svìtci, jemu se zjevuje Panna Maria. Mne to tolik dojalo a já rázem pochopila vše. Naè povídat víc?“
Èeské srdce pomáhá, vlastní zrazuje
Bìhem zuøící první svìtové války, Svobodovou zradilo zdraví a onemocnìla tìkou srdeèní chorobou. Tehdy se rozhodla zaloit spolek pro neduivé a nedoivené dìti stiené válkou. Pojmenovala jej pøiléhavì – Èeské srdce.
Seriál iDNES.cz Inspirativní eny, které se rozhodl pøedstavit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svım. Jsou vidìt a slyšet ve veøejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez vìtší mediální pozornosti. Mají ale dostatek moností všechny? Ptáme se na témata, která o úspìchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtìování stejnì tak jako férovost a rovnost. Otevøené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, poøád je jen zlomek rodin, ve kterıch jde na rodièovskou dovolenou mu. Tedy je rodina v dnešní dobì pøekákou a jak skloubit dìti a kariéru, kterou mu vìtšinou pøerušit nemusí? Kadı si musí najít odpovìï sám, ale pevnì vìøíme, e vás Inspirativní eny bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
„Dnes volá a chvìje se kolem nás jednotnı, duchovnì znovuzrozenı národ, ale národ trpící a fyzicky umírající; volá nás tisíce mroucích matek, tisíce hynoucích dìtí, dnes nesmíme sníti, dnes kadı je zodpovìden za všechny, dnes jsme povinni všichni úplnım souruèenstvím, dnes dluno smísiti s rychlım èinem prosbu: Nedej zahynouti jim,“ stojí v úvodníku jejího èasopisu Lípa roku 1917.
Spolek s pomocí èeskıch venkovanù a mecenášù pomáhal dospìlım i dìtem, kteøí strádali ve válkou pøiškrcenıch mìstech. Jedním z prvních darù bylo napøíklad pùl kila másla a papírová desetikoruna.
Do pomoci se zapojil i tehdejší pøedseda Èeské strany agrární Antonín Švehla, díky kterému se myšlenky Èeského srdce dostaly k cílové skupinì zemìdìlcù a rolníkù. Propagaci pomáhaly i další vıznamné osobnosti, napøíklad Ema Destinnová èi Karel Hašler, kterı pro organizaci sloil píseò.
Ve svém úsilí pokraèovala i po válce, kdy do pomoci zahrnula také vzdìlání a vıchovu. Z kanceláøe spolku na Staromìstském námìstí zaèala dìti uèit o lásce a úctì k èlovìku. Zároveò se i její poslední tvorba pøeorientovala na malé ètenáøe.
Roku 1919 zaèala spolupracovat s Alicí Masarykovou, zakladatelkou èeské poboèky Èerveného køíe. Dcera prvního èeskoslovenského prezidenta jí zde nabídla místo øeditelky Tiskového odboru.
Svobodová zemøela 1. ledna 1920 po srdeèní mrtvici. Za sebou zanechala zdrceného Svobodu i Šaldu, prózu protkanou myšlenkami o soudobém údìlu eny i nespoèet lidí, jejich údìl za války uèinila alespoò o nìco lehèím.
Zdroje
|
