Letecká škola vznikla z dětského snu. Z chlapce se stal pán české oblohy

Kvùli pandemii nyní ve škole Fly For Fun bìží ménì vıcvikù a Michal Raudenskı má víc volného èasu, než na kolik byl za celı život zvyklı. Byly doby, kdy se odlepoval od zemì každı den ráno a na ranvej dosedal až po setmìní. Celé to pøitom zaèalo jako chlapeckı sen.

V dìtství Raudenskı rád sestavoval modely letadılek a pouštìl je na poli u chaty za Prahou. V jednu chvíli se na obzoru nad polem objevil letoun Morava 200, a protože letìl nízko, Raudenskı mu jako kluk nadšenì zamával. „Pilot mì uvidìl a zamával mi taky a to tak, že køídly. Øíkal jsem si, jací jsou ti piloti frajeøi, a že kdybych já byl jedním z nich, mával bych každému, kdo mi zamává. To se snažím dodržovat,“ smìje se letec.

„Pìkné na tom je, že já jsem v tom samém typu letadla dìlal zkoušku obchodního pilota. Nevím, jestli to byl pøímo ten kus, ale je tu pomìrnì velká šance, protože jich tady tak moc není,“ dodává Raudenskı.

Dráze profesionálního pilota bránil režim, ale i maminka Raudenského, která tento typ povolání považovala za nebezpeènı. Stal se tedy ajákem, nicménì hned po revoluci hledal cestu, jak se do vzduchu dostat, a našel ji v paraglidingu.

Tento sport ho pøivedl nejen k jeho budoucí ženì Ivì. S ostatními paraglidisty zrovna sedìli na kopci Raná, když se na letišti pod nimi objevili dva pánové a s nimi malé letadlo. Navzdory všem zásadám paraglidistù Raudenskı sebìhl kopec a pøi obdivování stroje pronesl smìrem k pánùm, že by si ho rovnìž chtìl koupit. „To si nekupuj, to si ho postav,“ odpovìdìli mu. O pár mìsícù pozdìji už rozestavìné letadlo vyplòovalo prostor garsonky, kde tehdy Raudenští bydleli.

Šílené devadesátky

Zpùsob, jakım nabírali letecké zkušenosti, by Raudenskı dnes nikomu nedoporuèoval. Uvolnìná 90. léta však amatérskım letcùm pøála. „Nìkdy, když jsme letìli ve skupince, tak to bylo horší než nálet na Brémy. Z osmi lidí jich tøeba pìt nedoletìlo a rùznì si posedali po polích. Spoèítal jsem si, že jsem mìl šestnáct nouzovıch pøistání. Naštìstí vždycky všechno dobøe dopadlo,“ øíká Raudenskı.

„Úplnì bìžnì se nám stávalo, že nám pøestalo chodit magneto (zaøízení, které mechanickım zpùsobem vyrábí jiskru pro zapalování) a Koïas, mùj kamarád a tehdy velice vırazná osobnost létání, ho obèas opravoval za letu. Otevøel vıklop nad sebou, vystrèil trup a utáhnul šroubky,“ popisuje Raudenskı. „Nebo jsme létali tak, že jsme mìli pøivázanı bicykl pod køídlem. Každou chvíli jsme totiž byli nìkde na poli a potøebovali dojet pro benzin, pro díly nebo domù,“ popisuje Raudenskı.

V té dobì mìli Raudenští každı svou živnost a pøemıšleli o tom, jak dostat drahı koníèek do nákladù. Nebyla jiná možnost než zaèít nabízet vıcvik. „Byl jsem zamìstnanı v IT, takže jsem rozjel reklamu na internetu. Nebylo to tak bìžné, myslím, že na Seznamu jsme byli první školou, která tam inzerovala. Dlouhá léta byli všichni naši zákazníci z IT, protože se jako první k téhle informaci dostali,“ uvádí Raudenskı.

V kokpitu od rána do veèera

Nyní je zákazníkem zjednodušenì øeèeno každı, kdo se nebojí vıšek a má v kapse dost penìz. „V portfoliu máme služby pro každého, od èistıch koníèkáøù až po dopravní piloty,“ øíká Raudenskı. Flotilu školy tvoøí jedenáct letadel, tøi vrtulníky a pohyblivı simulátor. Kdyby nebylo koronaviru, pøesahoval by roèní obrat letecké školy Fly For Fun dvacet milionù korun.

Úspìch podnikání manželùm Raudenskım nepøinesl jen radost. Letecké èundry nad èeskou krajinou vymìnili za tvrdé pracovní nasazení. V dobì, kdy na školu byli jenom dva, museli všechnu práci obstarat sami.

„Tøeba jsem celı den létal a pak do rána nìco upravoval na letadle, abychom druhı den mohli zase letìt. Takhle jsme fungovali jedenáct let,“ vzpomíná Raudenskı. Létání se pro nìj ale nikdy nesmrštilo do škatulky „zpùsob obživy“. „Koho to jednou chytlo, ten už nemùže sedìt doma a koukat na mraky,“ dodává.