Czech Republic

Cestou k jezerní stěně

Pan Lahučký ráno vstal, přistoupil k oknu a zvolal, jako by mu bylo sedmnáct: „Ty vole, to je paráda! Všechno pod sněhem! Rychle vstávej, ať vyrazíme.“ Pohled z okna bývalého hojsovského pivovaru, kam jezdí parta stárnoucích mužů z Plzně, na protilehlou stráň byl opravdu takový, jaký si člověk na Šumavě v druhé půlce listopadu může jen přát. První sníh sice ještě roztaje, ale vytvoří kulisy skoro adventního kraje, kdy se vše jeví jaksi přívětivější, jako když na Šumavu dýchne dobrý duch místního horstva.

Pro mě je Šumava spojená s mládím a střední školou, s letními brigádami v lese, pak lyžařským kurzem v Rudě, několika víkendy na chalupě u kamarádů, potom jsem tam jezdil už míň, než bych chtěl, ale taky to bylo tím, že právě ta část, kterou jsem znal nejlépe, ta železnorudská, se měnila způsobem, který se mi nelíbil, vlastně mě odpuzoval. To byla doba bordelů, jednu dobu jich tam bylo snad víc než normálních domů, doba buranských zásahů do původní architektury, vietnamských tržišť, plundrování a rabování nádhery, na níž ti lupiči neměli nejmenší zásluhu. Vzpomínám si, jak jsme někdy v roce 1995 přijeli do Železné Rudy a bylo to jako Strach a hnus v Las Vegas, ovšem v postkomunistickém Las Vegas, s trpaslíky, veksláky, pasáky, s matkami, které si po večerech chodily vydělávat do nevěstinců a striptýzových barů, jež byly na každém rohu. „Tady jsou fakt úplně nahý ženský!“ řekl tehdy užasle a zděšeně básník Topol, když jsme přišli do podniku, který se ještě nedávno jmenoval Šumavan nebo Rudý Špičák a teď se tam u tyče nebo rovnou mezi stoly vilně svíjely dvě čtyřicátnice, jež před pár lety nosily v těch podnicích piva nebo párky a nikdy by je nic takového dělat nenapadlo, tedy veřejně. Pak jsme se opili a zkoušeli neúspěšně uplatnit novinářskou a studentskou slevu (Jáchym tehdy studoval indiánskou etnologii na FF UK) v nějakém hampejzu, ale potom šli spát do ubytovny pro pracovníky lesních závodů, k nimž jsme sociálně tíhli. Taky tam byl Viewegh a Pluháček, ti se stali králi diskotéky…

Teď jsem přijel ke spolužákovi z gymnázia, panu Lahučkému, který říkal, že už mu z toho všeho hrabe a ať s ním jedu aspoň na dva dny na Šumavu. Z Plzně mě odvezl na Hojsovu Stráž, prošli jsme se v dešti a rychlém soumraku, postáli na vyhlídce Liebeshöhe čili Milenců, odkud jsme hleděli na hradbu Královského hvozdu, nad námi kroužili havrani nebo krkavci, a pak jsme si u kamen dlouho do noci vyprávěli, jak ten čas letí a co s námi udělal. Mezitím se déšť změnil v sníh, takže ráno jsme vyšli do zasněžené nebo posněžené Šumavy a vydali se k jezerům, protože k těm se člověk vracet musí. Ty ho kdysi očarovaly stejně jako Jana Nerudu, který na břehu Černého jezera uvažoval, pravděpodobně jen teoreticky, o tom, že by tam skočil, čímž by se všechno vyřešilo: „Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád, / (…) tam musí něco spát, / tam musí něco být – a mne to táhne dolů.“

Možná, napadlo mě, že v Romanci o Černém jezeře básník předpověděl akci Neptun: „Tam musí něco být.“ No, co by tam asi tak bylo, básníku? Pohřbená sláva českého národa asi ne. Kočár s vozatajem a mrtvou baronkou, co upsala duši ďáblu, taky ne. Roj umrlců ve vodním kole? Ne, dokumenty nacistů, které tam Státní bezpečnost narafičila v létě 1964 a pak je slavně za účasti Zvědavé kamery vylovila! To bylo slávy po celém světě a ostudy v Německu… Celé to vymyslel Ladislav Bittman, potápěč a špion, který po srpnu 1968 utekl na Západ a tam všechno vyslepičil. Kupodivu za ním nepřijel do USA nikdo s novičokem nebo aspoň s deštníkem s hrotem napuštěným v jedu, ne, profesor Bittman klidně dožil v Bostonu, kde přednášel umění dezinformace a možná se chlubil i tímhle mistrovským kouskem od Černého jezera, ke kterému jsme se teď blížili a chvíli jsme se o StB a hlavně o tom, kdo z našich spolužáků se s ní zapletl, bavili. A pan Lahučký neboli Lahuč mi připomněl akci Neptun a říkal, aspoň budeš mít o čem psát.

Jinak bych vlastně psal o čem? O kráse hvozdů šumavských, o Klostermannovi, o drsnosti a ryzosti horalů, kteří odsud dávno zmizeli, o umrlčích prknech, německy Totenbretter, na něž se v zimě naložil nebožtík a počkalo se až na jaro, kdy se bude moci hrob vykopat, ale ta jsou spíš vidět na bavorské straně, protože tam věděli, co to je, a chránili je. Nebo o kohoutích křížích s Arme Christi, nástroji Kristova umučení, protože staří Šumaváci neboli die Böhmerwalder byli asi ti nejzbožnější lidé v Čechách, takže Hitler tady měl mezi českými Němci nejmenší podporu, i když pak mu samozřejmě na lep skočili i oni. Však za to tvrdě zaplatili. Ale to je dávná Šumava. A samozřejmě by se mělo psát o péesácích, Pohraniční stráži, taky jsme nějaké kluky znali, někteří jsou dosud přesvědčeni, že to byly nejlepší roky jejich života, když chodili s čokly a samopalem po signálce, a že bránit hranici bylo správné a mělo by se to dělat dosud, v čemž jim paradox dějin dává zase trochu za pravdu, i když už je to úplně všechno jinak.

Poprvé jsem viděl Černé jezero právě ještě v časech, kdy to bylo maximum možného, kam vás na Šumavě pustili, takže jsme se bavili, jestli se mohlo chodit taky na Čertovo jezero, to jsme si nebyli jisti, možná až ke konci komunismu. Ale k tomu Černému ano, Zdeněk Roučka, znalec těchto věcí a vydavatel obrazových knih, v knížce Šumavou ze svobody do opony píše, že od první poloviny 60. let se z Železné Rudy od hotelu Prokop vypravoval autobus, který co hodinu vozil turisty k jezeru, na něž mohli hodinu zírat a pak zase museli nasednout a odjet zpět. Turisté hleděli na hladinu a protější jezerní stěnu, za kterou byla bavorská hranice. Zírali tedy do zdi, kterou tam před miliony let zkosil ledovec, jenž se zabořoval do hloubky a pomalu tál, aby po něm jednou, ale na úplný zlomek svého času, zůstala stěna do jiného světa a zeď, která ty dva světy oddělovala. Pro ty výletníky to byla taková masochistická exkurze na okraj klece, i když určitě ne každý to asi tak prožíval. Někdo se třeba na tu stěnu zahleděl a řekl si, no jo, na druhou stranu se nikdy nepodívám, bolševici tady budou na věčné časy, stejně tak jako ta jezerní stěna nad Černým jezerem. A jiné to ani nenapadlo.

A tohle divadlo sledovaly pohraniční hlídky, které byly schované za větvemi smrků. V okolí Železné Rudy, píše Roučka, bylo do poloviny 60. let patnáct rot po čtyřiceti až šedesáti pohraničnících, takže kolem tisícovky maníků se samopaly a psy. Přespávali v dřevěných barácích postavených v hloubce pohraničního pásma, každá rota měla zpravidla dva takové sruby. Co chvíli vyráželi na hlídky, takže na kilometr hranice připadalo asi deset péesáků, na každých sto metrů jeden. Od roku 1966 se to zmírnilo, ovšem také proto, že se zavedly „modernější“ metody, především signální stěny s elektrickými a ostnatými dráty se světlicemi, které vylétaly do vzduchu, jakmile se někdo drátu dotkl. Ozářily místo ďabelským světlem a za chvíli už tam byla smečka lesních rudých duchů.

Za našich mladých let se už k Černému jezeru mohlo chodit i pěšky, ovšem jen po té jedné cestě, kterou jsme šli i teď, jen si pamatuju, že tehdy po ní tak jednou za čtvrt hodiny projel velkou rychlostí vojenský náklaďák, tam a zpět, snad aby naháněl hrůzu. V zimě jezdila vétřieska s hrablem a každou chvíli odhrnovala sníh, a to si zase člověk představoval, že to dělají ze strategických důvodů, aby cesta, kterou udeříme mohutným útokem na imperialisty, byla pořád hezky připravená.

Tou cestou jsme přicházeli k jezeru, byla polovina listopadu. Běžně tu je prý plno lidí, ale díky tomu zvláštnímu roku jsme potkali jen pár dvojic. Jezero bylo hladké a stálo v křovích stinných a zvučelo temně tajný bol. Tak jako vždycky a tak, jako to bude i bez nás. Dlouho jsme na něj mlčky a každý sám hleděli a pak se nadechli a vydali se ostře po bývalé signálce vzhůru k tomu druhému jezeru, Čertovu. Pan Lahučký, původní profesí učitel tělocviku, dost hekal.

Football news:

Conte on 2-1 with Milan: Before the winning goal, the result was unfair. Their goalkeeper is the best player of the match
Mikel Arteta: Arsenal did everything right, but they lost. Wins give confidence
Nicolo Barella: We proved that we are stronger than Milan
Go do your voodoo shit, you little ass. Ibrahimovic-Lukaku during the Cup match
Pioli on the defeat by Inter: The only difference was the relegation. There could be any result in equal teams
UEFA has no plans to abandon the Euro in 12 cities. Other options are undesirable
Eriksen scored for Inter for the first time in almost six months - Milan in the Cup in the 97th minute from a free kick