Czech Republic

50 let od smrti Jimiho Hendrixe: Nejvyšší čas zase zapálit nějaké kytary

Jimi Hendrix tu kytaru nespálil proto, že by byl barbar. V pátek si svět připomíná 50 let od chvíle, kdy jej teprve sedmadvacetiletý hudebník opustil, a opět bude kolovat slavný záznam: na festivalu v kalifornském Monterey roku 1967 sundá kytaru, chvíli na ní v transu klečí, jako by zažíval orgasmus. Pak kytaru políbí, poleje benzínem ze zapalovače, zapálí a hořící nástroj roztříská o zem.

Čím víc času uplynulo, tím se Hendrixův obřad může jevit záhadnější. Jako provokace vůči muzikantům, pro něž je drahý, často ručně vyráběný nástroj něčím nedotknutelným, nač dlouho šetří, co pojišťují na astronomické částky a s čím leckdy srostou, jako by to byla jejich končetina. I kytara má, jako člověk, tělo a krk.

Co se v dnešním kontextu může jevit barbarské, mělo ve své době jiné souvislosti. Navíc: už předtím Jerry Lee Lewis demoloval klavíry a členové kapely The Who ničili své nástroje, tak proč se do povědomí zapsala a na obálkách tolika časopisů ocitla právě fotografie Hendrixe klečícího před hořící kytarou?

Zřejmě pro všechny významy, které nesla: vyjádření širší emoce ze světa, společenské nálady v době protestů vůči válce ve Vietnamu, generační bezmoci, vzdoru vůči mravům, establishmentu, pravidlům všeho druhu.

Zničená kytara jako by ztělesňovala vše, co do dějin přinesl rock'n'roll, protestní muzika přepisující staletí představ o tom, jak vypadá hudba a její provedení. Spálit kytaru na vrcholu extatického sóla znamenalo i naplno projevit rauš, který člověk z muziky cítí, vypustit tu nakumulovanou energii, prokázat, že v téhle hudbě jde o život.

"Když jsem spálil kytaru, bylo to jako obětování. Člověk obětuje to, co miluje. A já miluju svou kytaru," vysvětloval Hendrix, jak chtěl dát najevo, nakolik mu záleží na hudbě a že hudba nerovná se nástroj, nýbrž ten, kdo jej ovládá.

Byl to každopádně symbol něčeho krajního, důkaz, že Hendrix jde na hranici, a právě proto kytarový požár ve zkratce vystihuje, s čím si jej ještě 50 let po smrti spojujeme: Jimi Hendrix dělal do té doby nemyslitelné.

Ne náhodou je těch jeho spojení se zkázou víc: tím je přece i jeho slavná parodie na americkou hymnu, zahraná nad ránem posledního dne Woodstocku. Na takzvaném festivalu míru Hendrixova zkreslená, vazbící kytara jako by napodobovala bomby či rakety, nadzvukové stíhačky, zemětřesení, cokoliv si pod tím kdo představil.

Jimi Hendrix pálí kytaru na festivalu v Monterey, 1967.

Jimi Hendrix pálí kytaru na festivalu v Monterey, 1967. | Video: Geffen Records

Hodně hudby za málo času

Jimi Hendrix, který za sebou zanechal jen tři studiové desky a jehož vrcholná dráha trvala pouhé čtyři roky, způsobil právě to: zemětřesení. Jeho odkaz dalece přesáhl 60. léta minulého století, na jejichž konci byl srovnatelný s vlivem Beatles, Rolling Stones a Boba Dylana. Hendrix měl z nich nejkratší kariéru, zato jako instrumentalista zanechal stopu suverénně největší.

V jeho rukou se elektrická kytara dostala do popředí jako nikdy předtím a za několik let prošla vývojem, jaký by jinak možná trval desítky let.

Hendrixův přínos nástroji je nedocenitelný. Nejen virtuózním stylem hry, sice kořenícím v blues, rhythm-and-blues, britském rocku či jazzu, avšak překračujícím žánry, stejně jako posouvajícím formát tria, v němž vystupoval nejčastěji.

Přestože je nepoužíval jako historicky první, Hendrix zpopularizoval kytarové krabičky, od takzvaného kvákadla přes fuzz efekt a nejrůznější typy zkreslení až po práci se zpětnou vazbou, do té doby vnímanou jako nežádoucí. Díky zesilovačům značky Marshall měl mohutnější zvuk než ostatní. Kytarové kvílení povýšil na umění a prošlapal cestu hned několika stylům, od psychedelického rocku přes funk po tvrdší muziku. Nemluvě o jeho průkopnickém užívání možností nahrávacího studia: rozestavění mikrofonů, využití ozvěn, vrstvení stop přes sebe.

Hendrixova parodie na americkou hymnu nad ránem posledního dne Woodstocku.

Hendrixova parodie na americkou hymnu nad ránem posledního dne Woodstocku. | Video: MCA Records

Sexsymbol

Dovedl sólovat 22 minut, jak dokazuje slavná verze protiválečné písně Machine Gun z festivalu Isle of Wight. Především byl ale rytmicky i melodicky nevyzpytatelný, neustále prolínající doprovodnou hru s rychlými frázemi či běhy po hmatníku, na první poslech znějící jako několika kytar naráz.

Z akordů si vybíral a jedinečně rozhýbával jednotlivé tóny. Volil netradiční hmaty a jako levák hrající na pravorukou kytaru s opačně nataženými strunami si vyvinul svébytnou techniku, kdy například palcem ovládal basové struny, na těch svrchních hrál třemi prsty a zbývajícím prsteníkem uváděl do pohybu další linku. Slyšet je to třeba v Little Wing, krásně enigmatické písni a dodnes evergreenu kytarových učebnic.

Foceno zřejmě v roce 1969.

Foceno zřejmě v roce 1969. | Foto: ČTK

Stejně tak jsou ale názorné desítky dalších: Foxey Lady pro práci s vibratem, Manic Depression díky rychlé hře s tvrdým zkreslením, Wind Cries Mary kombinací popového refrénu s kytarovým uměním a zvláštním laděním nebo třeba Castles Made of Sand, jíž zdobí sólo puštěné pozpátku a kde Hendrix svým způsobem hraje duet sám se sebou.

A samozřejmě byli podstatní spoluhráči: v nejznámějším triu Jimi Hendrix Experience bubeník Mitch Mitchell, ovlivněný jazzovými hráči jako Elvinem Jonesem, a na basistu přeučený kytarista Noel Redding, o to přizpůsobivější Hendrixově jedinečnému stylu.

Že z něj ve druhé polovině 60. let šílely nejprve Británie a pak Amerika, ovšem nemělo jen muzikantské důvody. Byl fantastický a hlasitý showman, pro pobavení publika jednou držel kytaru za zády, podruhé do ní mlátil zubama.

V barevných, někdy zvonových kalhotách, zmačkaných hippie košilích s květinovými vzory, flitrovaných vestách, čelenkách, s korálky na rukou a třásněmi kolem krku vypadal vždy úchvatně, extravagantně. Vystihoval dobu, kdy se začalo experimentovat se vším. Už od pohledu ztělesňoval vše, kvůli čemu se matky bály pouštět dcery na rock'n'roll, a pobuřoval establishment, od policistů po politiky.

Žvýkající Jimi Hendrix zahrál část sóla ve skladbě Hey Joe v Monterey zubama.

Žvýkající Jimi Hendrix zahrál část sóla ve skladbě Hey Joe v Monterey zubama. | Video: Geffen Records

Černý vzor

V překotných 60. letech vcelku opodstatněně přesvědčen, že "teď už bude hudba měnit svět", šel do každého koncertu naplno, extaticky, a o to byl přitažlivější, když silácké rockové kusy prokládal jemnějšími písněmi s poetickými texty.

Jeho něžnou stránku až po smrti dokreslila svědectví přátel či milenek. Hendrix z nich vychází jako samotář, v soukromí uzavřenější než na jevišti. Jako citlivý, na sobě setrvale pracující, odmalička ustrkovaný chlapec, snad sžíraný nedostatkem rodičovské lásky. Ještě jako mladík se oblékal konzervativně, ještě jako začínající kytarista neprojevoval mimořádný talent. Ještě na vrcholu slávy pochyboval o vlastním hlasu.

Odvahu nebýt jen doprovazečem známějších interpretů jako Isley Brothers nebo Little Richarda, od něhož okoukal exotické oblečení, nabyl snad po vzoru Boba Dylana, zpívajícího i navzdory ne zjevným pěveckým dispozicím. Však také Hendrix mnohokrát složil Dylanovi poctu, například slavnou interpretací skladby All Along The Watchtower, jež naposledy před pár lety zněla ve znělce televizního seriálu Mladý papež.

Skladba Foxey Lady, jak ji Hendrix hrál roku 1968 na festivalu v Miami.

Skladba Foxey Lady, jak ji Hendrix hrál roku 1968 na festivalu v Miami. | Video: Sony Music

Rodilý Američan Hendrix měl problém se usadit, snad alespoň částečným domovem se mu v posledních letech života stala Velká Británie, kde zažil první slávu a odkud teprve zamířil na největší pódia v USA.

Přestože byl po babičce částečně indián a stylem hry i oblékání ztělesňoval emancipující se černou kulturu, hrál převážně bílému publiku, což ho třeba podle kytaristy Carlose Santany v posledních letech čím dál víc trápilo.

Nehledě na to Hendrix prorazil do té doby nepřekonatelný strop pro černé muzikanty v populární hudbě. Stal se vzorem, k němuž se v dalších dekádách hlásili všichni od černochů Prince a Lennyho Kravitze až po bělochy Stevieho Raye Vaughana, Slashe nebo třeba Kurta Cobaina.

Opředen mýty

Hodně kouřil, pil a nejen to. Četl sci-fi, zajímal se o náboženství. V Anglii něčemu na chuť nepřišel ("Ke každému jídlu ty šťouchané brambory") a jinému naopak ano ("V Londýně se skvěle kouká po holkách"). Často hrával se žvýkačkou v puse, skoro nikdy před koncertem nesestavoval setlist, málo zkoušel a ještě méně spal.

Na festivalu v Monterey, červen 1967.

Na festivalu v Monterey, červen 1967. | Foto: ČTK/AP

Fungovat mu to všechno přestalo až poslední rok dva: po vydání tří po sobě tří přelomových alb, jež obsahovaly hity od převzatého Hey Joe po vlastní Purple Haze nebo Voodoo Child, rozpustil trio Jimi Hendrix Experience.

Najednou nebyl s to poskládat správnou sestavu, jako by se nemohl rozhodnout, kudy dál. Trávil desítky hodin nahráváním, ale spokojený nebyl nikdy. Postavil si vlastní studio Electric Lady, jejž však stihl otevřít až měsíc před smrtí. Válčil s manažery, spoluhráči a obecně všemi, kdo měli vlastní představu o tom, co má dělat.

Na posledních koncertech se začal stahovat před publikem, které žádalo hity, avšak Hendrix jako by měl šaškování dost. Zřejmě vycítil, že končí éra 60. let, a hledal nový směr. Za tímto účelem také sestavil poslední kapelu Band of Gypsies s vynikajícím bubeníkem Buddym Milesem, která možná směřovala k funku a každopádně po sobě zanechala fantastickou oficiální koncertní nahrávku. Ani ta už ale Hendrixe neuspokojila.

Zemřel ve věku 27 let po předávkování barbituráty a dnes je opředen desítkami mýtů a historek, zdaleka ne všemi podloženými jako ten slavný kytarový požár.

A samozřejmě: zapalovat kytary doslovně už dnes nic neznamená. Zato pod nějakou kytarou, nástrojem zapálit přeneseně, dát najevo, jak je to se světem dnes a co s tím zmůže muzika - na to není pozdě nikdy. V tom Jimi Hendrix zůstává věčnou inspirací.

Football news:

Scott Micromini: Pogba is misunderstood. This is an amazing player, his failures fanned
Andrea Pirlo: Ronaldo is an additional advantage, but Juve must play their own football without him
Inzaghi on the draw with Juve: we Could have won if Benevento had been smarter on the counterattack
Milner about VAR: We need a serious discussion. I feel that I have cooled down to the game in its current state
Flick about 3:1 with Stuttgart: we Understand that for such a game we will not get awards for beauty, but Bayern achieves results
Cloud has 112 dry games out of 200 for Atletico in La Liga. This is a record
Mahrez on Burnley's hat-trick: the Third goal is the best - I don't often score with my head. But city's victory is more important